Několik sedláků přišli k císaři, prosíce o pomoc proti nátiskům vrchnostenského správce. »Co vám schází?« tázal se mocnář. »Zub nás bolí,« pravil řečník z nich.« Císař nahlédl do písemné žádosti a shledal, že si poddaní na správce, jenž Zub sloul, stížnost vedou. I usmál se jejich směšné odpovědi, propustiv je těmito slovy: »Jen vy se pokojně domů navraťte, však dám zub i s kořenem vytrhnout!«

Jednou dobou byl císař Josef II. skrze vyslance dožádán, aby zavedením manželského sňatku dvě knížecí rodiny spříznil. Věc ta ale velmi se prodlužovala, poněvadž se namítly mnohé překážky. Zatím se císař roznemohl a obě strany dychtivě očekávali jeho rozhod. Když ale císař i rychlými posly byl připomínán a jemu patrně na srozuměnou dáváno, aby ještě před smrtí tuto záležitost uspořádal, tedy následovně věc rozhodl: »Doufám, že se brzy dostanu k praotcům, a poněvadž každé dobré manželstvo v nebi jest uzavřeno, tedy naději se také,' že něco rozhodného stranu umíněného manželského sňatku budu moci oznámiti.«

Jednou dobou nacházel se císař Josef při svém vojště, proti Turkům. I vstoupil k němu do stanu muž cizí, namítaje, že jej starost o zachování mocnářova života k němu vede. Vypravoval mu o spiknutích, o nastávajícím zbouření atd.; spolu také pro živého Boha prosil císaře, aby upustil od dosavadního svého počínání ve vládě zemské, jinak že se z bojiště za živa nenavrátí; konečně také podal mu list, v němž jeho ortel obsažen býti má. Císař nevolně uchopiv list, nahlížel do něj. V tom okamžení vytáhl muž dýku pod svrchním kabátem skrytou, a jako smyslu zbavený dorážel mocnáře. Touž chvíli ale také padla rána z ručnice a muž ten mrtev svalil se na zemi. Na stráži stojící střelec, jménem Mayr, vkročil do stanu a zvolal radostně: »Hui, to byla mistrná rána; hleď, rozmilý císaři, tak trefný jest střelec.« Císař obejmul ochrance svého života a ruku jemu podaje, pravil: »Prozatím přijmi můj dík, setníku z Mayrů. Mně i vlasti prokázals velikou službu; nyní ještě nesměl bych zemřít, pro dobro mých národů bylo by to příliš záhy.«

Jistým časem jel císař Josef ve voze otevřeném, řídě si koně sám do Vídně. Učedlník ševcovský nesa do města střevíce, hodlal této příležitosti použiti, aby se tam tím dřív dostal, a vyskočil si za vůz; ježto se ale přiliš všetečně ďo vozu nahnul, chtěje poznati pána v něm sedícího, spatřil ho císař, a usmívaje se pravil: »A což, nelíbilo by se Ti přisednouti ke mně?« Učedlník hupky již seděl ve voze řka: »Když dobrotivě dovoliti ráčíte!« Císař dal učedlníku mnohé otázky, jež mu učedlník všecky správně zodpovídal, lak že se císař mnohdykráte srdečně musil zasmáti. Na linii chtěl učedlník z vozu vyskočiti, císař mu ale. velel, aby setrval, a dovedl ho až k hradu. Tu se učedlník za dobrotivost prokázanou děkuje, doložil, že za dobrotivého pána stále modliti se bude. Druhého dne dal císař učedlníkova mistra povolati, od toho se dozvěděl, že jest učedlník správný mladík, zaplatil za něho učení, a když se stal tovaryšem, dostal se do práce do města, načež za několik let byl, stále podporován milostí císařskou, mistrem a ševcem dvorským.