str. 398
Zdenka: Šití to ti teprv pomate hlavu.
Julinka: Nevídáno! Konce plátna se kulatým a co střiženého jest, zapošitým švem šije, to pak, co nesešito aneb nevšito pozůstane, obyčejné se obroubí. Límec, podsádky a klínky se vštěpují, ostatek se sebere, buď do náramku, aneb do límce všije a zapošije. To jest všecko.
Zdenka: Tuším, sestřičky, žeť toho plnou hlavu máte a posledně všecko haťmať spletete.
Tonička: Já z toho alespoň málo vím a málo tomu rozumím.
Amálka: Slyšte! Jávám to všecko v krátkosti povím. Až budete chtíti novou košili šíti, vezměte starou, podlé ní měřte, stříhejte a šíte ; mám za to, že nechybíte.
Terinka: Děkuji ti za takovou radu; zvlášť pak Julince a Pau-,lince, že mne poučily košile šíti.
@NZ@Směs.
Proti staročeským jménům křestním.
Traktát velmi platný a užitečný o správě jazyka, nejprve v englickém jazyku vedle slova Božího sebraný od Vilhelma Perkynsa, muže osvíceného, potom zase do latinského přeložený od Tomáše Draxa, svatých Písem učitele. Nejposléze pak v českém jazyku prostě pro vzdělání obecné jest vydaný od Simeona Valecia Lounského, správce církevního, v ten čas u Sv. Vojtěcha Většího v Novém Městě Pražském, brojí proti počešťování latinských církevních jmen křestních r. 1580: »Toho se pak velmi pilně máme varovati a vystříhati, abychom našim dítkám žádným způsobem jmen takových nedávali, jenž vlastně Bohu příslušejí, jako Jehova, Jezus, Immanuel. Někteří dávně prostív tom bloudili, hřešili, říkali Velek, Duchek, Trojan, Božena, což jest proti Bohu. Srv. Zíbrt, Staročeské výroční obyčeje, 1889, str. 212, citát ze Štelcara Želetavského, Kniha o stvoření světa 1591, 1. a3. Zlobí se na pověry při křtu, jak mu je prý porodní báby vyprávěly: »Opět kněz, když dítě křtil, bylo-li jest na Tři krále, jež se jmenuje Boží křtění, dal jméno pacholeti Křtěn, od hromnice Hron, od Ducha Duchek, od Trojice sv. Trojan, od Svátostí Svatoš a děvčeti Svata.« J. Mikát.
Žena má býti a nemá býti jako hlemýžď, ohlas a hodiny.
Lidový humor český vymyslil si tento vtip, který jsem zapsal na svatbě v Letoštici r. 1906 podle výkladu řečníka svatebního J. Grešličky: 1. Žena má býti jako hlemýžď (slimák), t. j. má se vždy doma držeti; a nemá býti jako hlemýžď, t. j. nemá všecko, co ve svém jmění má, s sebou nositi. 2. Má žena býti jako ohlas (echo) a jen tehdy rozprávěti, když tázána; ale nebýti jako ohlas, jenž vždy poslední slovo míti musí. 3. Má žena býti jako věžní hodiny, které vždy dobře chodí a ukazují; a nemá zas býti jako věžní hodiny, totiž: své rozprávky celému světu k uším pouštěti. V. Karásek.
|
|
