str. 399
Pověrečné hašeni ohně, mluveni k ohni.
Z veliké moci ohně sami posoudíte, jak veliký nerozum jest těch, kteří se pokusí k ohni mluviti. To smýšlení jest z největších pošetilostí, které pověra zplodila. Židé i křesťané mnozí jsou toho pošetilého domnění. Židé užívají dvou způsobů, oheň beze vší pomoci jen pověrečnými prostředky hasili, z toho úmyslu mluví někteří k ohni. Mluvíc k ohni zvolí vysoké místo, s něhož celé místo přehlédnouti může; dá si přinésti pánev s řeřavým uhlím a konev vody. Pak ustavičně hledí na oheň, oči s něho ani nespustí, a mamlá hebrejská slova 4té knihy Mojžíšovy v kap. 11. v. 2. Tedy volal lid k Mojžíšovi. I modlil se Mojžíš Hospodinu, a uhasí oheň, říkaje je po slabikách, a při každé slabice vleje drobet vody na řeřavé uhlí. A tím má dle jeho pošetilého domnění hned oheň uhasnouti. Jiní židé hledí, když oheň vznikne, domu, který ještě nehoří, tím zachrániti, žena něm křídou napíší buď dotčená slova, neb štít Davidův s slovem Agla, neb s Božským jménem Adonai. Pod štítem Davidovým si pošetilí zaklínači ohně dva v sobě stojící tříhraníky, v jichž šesti uhlech, jakož i v prostředku napíší slovo Agla hebrejskými písmeny. To slovo samo v sobě nic neznamená; ale okazuje jen počáteční písmena čtyř hebrejských slov: Attah Jibbohr Leolam Adonai. Tys silný na věky Hospodine. — Též o cikáních se domýšlí lid sedlský, že k ohni mluviti umějí. Ti vyučení podvodníci přemluví lidi k tomu, že mají ohnivý kořínek, který tu přirozenou moc v sobě má, že zabrání, aby se v domě něco zapálilo; praví, že jej každý rok z Egypta dostávají, kdež prý na vysokém vrchu roste; ale to vše, a mnohem více ještě jest nepravdivé, i každý těchto podvodníků se varuj. (Hlasatel Nejedlý 1808, III. str. 333—4. § 70—71.). Upozorňuji na tuto pověru jako dodatek k pěknému článku J. S. Báara v Českém Lidu XVIII. č. 5. Áda Mařík.
Das Schlaraffenland — země Satranská.
Dr. J. Bolte v znamenité srovnávací studii, Bilderbogen des 16. und 17. Jahrhunderts, Zeitschrift: für Volkskunde, Berlin, 1910, str. 187 atd. sebral doklady o blahobytu v zemi »Schlaraffenland«, kde jsou ploty z klobásů, pečení vepřové s nožem na hřbetě pobíhají, teče víno v potoce atd. Připojil i obrázek. Dr. Bolte poslal mi dotaz, zda v české literatuře podobné pověsti se udržely. Nemohl jsem hned shledati svědectví o tom. Autor dovolává se českého »Lenoráje« (Land der Faulen). Srv. Spina, Die alttschechische Schelmenzunft Frantova Práva, 1909, str. 199. Dodatkem tuto upozorňuji, že staří Cechové znali obdobnou Satranskou zem. Srv. mou knihu: Masopust Karnaval z Koblihovic, v Praze, 1910, kdež jsem sebral doklady z lidového podání staročeského, zvláště ze spisu Rvačovského Masopust a jiné narážky mravokárné o Satransfee' zemí, ohrazené klobásovým plotem, kde pečení vepřové s řezáky (noži) ve hřbetě se nabízejí. Č. Zíbrt.
Pověst o vodníkovi z Jimramovska.
Tuhlehle v Lišným (osada přifařená do Německého) býl takovéj velkéj rybník, teď už je zarostléj. Byla tám hráz vedle toho rybníka. Do Německýho se tam chodívalo; nachodívala sem se tam dost. Dycky říkávali, že tam hastrman vyvěšíval pentle na ty vrby. Zelený, modrý, červený, po těch vrbách takový krásný
|
