Rozšíření písní mezi lidem českým.

Svého času zpívalo se Pickovo »Pěvcovo loučení« (Z českých hor zaznívá zpěv), jak sdělil mi můj otec. Nápěv jest rázu docela nečeského. Na Táborsku sesměšňovali tuto píseň tím, že ji zpívali dohromady s písněmi Majne líbr, líbr Augustýn a Káčo, prostři na stůl, hosti dou. Sdělil mi p. Hynek Čeněk, učitel'v Praze, rodák Táborský.

Z vlasteneckých písní Pickových dosud se vyskytuje ve školních zpěvnících »Půda vlastenecká« (Kdyby mi tak osud kázal, bych se loudil s vlastí svou).

Z písní z roku 1852 známa jest »Komu zazpíváme« (Komu, bratří, zazpíváme) a »Vlastenecké hory« (Čechy krásné, Čechy mé). Tyto zakořenily se vlivem školy. Podobně vliv školy působil k zlidovění písně »M á o t č i n a« (Tam kde věnčí modré hory). Nejznamenitější pověsti si však získala Pickova »Staročeská« Bývali Čechové statn í jonáci! Zaznívá dosud všude, s nadšením ještě doposavad zpívá se na venku i v městě. Velkou zásluhu o toto rozšíření má však Fr. Škroup, jehož nápěv výborně a mohutně k písni přiléhá.

Zajímavě zlidověla »Růže«, sentimentální, lyrická skladba nevalné ceny básnické. Tu lid přejal a přetvořil si ji též dle svého vkusu, při-básniv k ní několik slok: