str. 402
Tak jsem prosil dívku něžnou okem lásky planoucím, ona však pohrdla láskou, srdcem pro ni bijícím. Nyní hte tu smutná sedí v háji samojediná,
ruce lomí, slze roní, kdož ví, nač si vzpomíná. Mně nechtěla lásku dáti, jiný hoch jí věnec vzal, a teď pláče, ruce lomí, že ji jinoch oklamal.
|
Až sem jest píseň skladbou lidovou a dále připojuje pozměněné sloky Pickovy:
Ty dívčinko, ty chceš růži,
by ti ňadra zdobila,
až k oltáři na zem klekneš,
by ses navždy spojila.
Dám ti růži, ta však zvadne,
jako švadla láska tvá,
a květ krásné, mladé lásky
věčně v srdci zůstat má.
Růže tato neuvadne,
sám jsem ti ji utvořil,
z citů svých jsem lístky skládal,
sizou svou ji ovlažil.
(někdy: co slz pro tě vyronil.)
Takovou ti růži dávám, ozdob se s ní, milko má, až ti všecky růže zvadnou, ta ti věčně potrvá.
|
Následující čtyři verše jsou zase přídavek lidový, a bývají často samostatně psávány do památníků.
Až pak někdy v dálné době píseň ta co pomník můj, s slzou v oku zpomeň sobě, to psal věrný přílel tvůj.
|
A zase následují verše i ickovy :
Až pak se s ní bavit budeš, pomni, kdo ji daroval, setřes pak perlinku z oka,
pomni, kdo tě miloval. (Nebo: řekneš snad s perličkou v oku, on mě přece miloval.)
|
Z let 1830 — 40 zbyly nám tři písně, jež jsou hodný povšimnutí. Jest to známá a hojně rozšířená »Těšme se blahou nadějí«. Skladatelem jejím jest Josef Theodor Krov a povstala r. 1831 v Mohuči. Tiskem vyšla u B. Schotta s textem českým, německým a polským. Původní polský text pochází od J. Workinského. Do Prahy dostala se teprve r. 1846. Na koncertní pódium uvedl ji basista K. Strakatý jakožto »husitskou píseň z XV. století«. Píseň záhy se rozšířila. A bylo mnoho lidí, kteří v ní spatřovali skutečnou píseň husitskou, ač píseň nemá ani nejmenší známky staré hudby.49)
Roku 1834 dávána na pražském divadle Tylova původní fraška ze života pražského »Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka«, k níž hudbu složil Fr. Škroup. Číslo 19. tvoří píseň »Kde domov můj«,, již zpívá slepý houslista Mareš. Prvně zazvučela píseň tato z úst K. Strakatého, oblíbeného tehdy basisty pražského divadla, ale neučinila prý velikého dojmu. Fraška dávno upadla v zapomenutí, ale píseň dosud žije jakožto česká národní hymna. Snad zachovalo ji při životě násilí, jež na ní bylo pácháno. Za pověstného absolutismu Bachova byla jakožto pobuřující píseň zakázána, a zpívána potom pouze v tajnosti, ale nezapo-
49) Viz Dalibor z r. 1858.
|
