str. 408
Král Otakar tu sedí, maje pobledlou tvář,
do listu smutně hledí, že Milota je lhář.
|
Na tyto Vocelovy sloky připíná se dále píseň Furchova:
Na den svatého Ruťa
na poli Moravském
krev česká tekla proudem,
až zrůžověla zem.
Tam stály pluky české,
Otakar vedl voj,
ó slavný, mocný králi,
to poslední tvůj boj.
Král Otakar vítězný, jenž jméno Cechů nes až k moři Baltickému, u své Moravy kles. Morava hučí temně, a pláče všechen lid, tak jak by v zemi zhasnul poslední slunka svit.
|
Furchova báseň jest trilogie a opěvá nešťastný den svatého Rufa v historii české: Moravské pole, Kreščak a Moháč. Píseň zlidověla první částí, a nedoznala velikých změn.
Mezi napodobitele národních písní, kteří drželi se národní písně i formou, náleží KarelHavlíěek Borovský. Stal se přímým pokračovatelem Fr. L. Čelakovského, a zvláště v satyrickém popěvka vynikl. K formě lidové písně došel Havlíček pilným studiem, jak dovídáme se ze článku Quisova v Českém Lidu.
Zřejmými napodobeninami lidové písně byly politické popěvky, skládané dle lidových nápěvů, aby snáze se ujaly. Mnohé z nich zaznívaly mezi lidem, tím lidem, který jediný Havlíčka miloval a pro nějž trpéL Ještě v letech devadesátých minulého století zpívali jsme »Šuselka nám píše«, a pokud vím, učil nás ji zemřelý otec, který mládí:n svým zastihl ještě Havlíčkovu dobu, kdy ještě lid v čerstvé paměti měl Havlíčka, jehož ctil co národního mučedníka. Zpívali jsme ji tedy, nerozumějíce obsahu, teprve později píseň se nám zjasnila, ale to bylo již za dob studentských. Starší lidé vzpomínají dosud na popěvky Havlíčkovy,, ty však se dobou od mladších vzdalují, a tak i zapadají v zapomenutí.
Z ostatnícn skladeb Havlíčkových zachovala se mezi lidem jedna z jeho posledních prací »Hrob«, z cyklu »O posledních věcech člověka«. Zpíval ji r. 1897 dědeček Chláda z Rozince u Prahy, stařeček šestaosmdesátiletý. Text jest bez úchylek a zpívá se následovně :
|
