Obyčeje a zábavy posvícenské ve století XVIII. podle pamětí Fr. Vaváka z Milčic.

Vydavatel pamětí známého rychtáře, buditele a vlastence Fr. Vaváka v Milčicích, adjunkt kapitulního archivu na Hradě Pražském Jindřich Skopec, pokračuje pilně v pečlivém otiskování nepřeberného zdroje toholo ku poznání života lidu českého a kulturních poměrů soavěkých ve drahé polovici věku XVIII.

Pro Český Lid zasluhuje povšimnutí první obšírné a věrně dle skutečnosti kreslené líčení posvícenských obřadů, zábav, veselostí souvěkých. Užil sice tohoto pramene v mistrném obrázku posvícení staročeského Dr. Zikmund Winter, užil také školní rada Fr. V. Vykoukal i Dr. Č. Žíbrt. Otiskujeme v souvislosti a bez zmenšení i přídavků toto líčení, aby byl zachován v Českém Lidu svého druhu jediný, podrobný a poutavý obrázek staročeského posvícení. -—

14. ledna, v neděli, veřejně na kazatedlnách v kostelích oznámeno jest nejvyšší císařské poručení neb patent o posvíceních, aby takové na všech místech stejně a sice v třetí neděli měsíce řijna držané byly a to v celé zemi české.

Starodávní hojnost všech věcí předkův našich z těchto určených a držených posvícení až posavad se pozorovala; což od posvěcování kostelů nejprv začátek vzalo. Salomou(n) první byl, jenž posvěcení onoho slavně vystavěného chrámu v Jerusalemě držel, odkudž Židé po všecky věky jednou v rok památku toho posvěcení drželi a dosavad drží. Odtud i křesťané prvotní, když kostel kde vystavěli, posvěcení jeho slavně velmi s strojením hodův a pozvání přátel a tak spolu s společnou radostí drželi, ano i každý rok památku takovou obnovovali a pozvavše své své přátele oběd skvostněji než kdy jindy připravili. Od těch míst, kde kostely byly, poněvadž v Cechách a Moravě hojnost obživujících věcí při všech lidech se nacházela, také i ta místa, kde kostely nebyly, naučila se slavnost nějakou s pozváním hostí a přátel jednou v rok strojiti a s malým rozdílem od posvěcení říkali tomu posvícení, což až našich těchto času došlo a letos jakožto rovně věc pomíjející taky pominulo, — ač přece v celé zemi najednou držeti se může; nicméně tak lidno a hostno ve vesnicích nebude, což my sedláci snadno oželíme, neb jsme mívali dosti takových hostí, kteří nám nebyli ani k libosti.

Že pak rovně když my, již jsme toto posvícení viděli a zkusili, mřeme, potomkové naší málo anebo nic viděti budou, jaká bývala, protož něco málo tuto o nich dotknu, tak jak ve vesnicích u sedláků bývalo a pravím zrovna s bedlivým všeho vypočítáním, že sedláka každého posvícení stálo tolik, jako jeho celoroční kontribuce, ano malého sedláka aneb chalupníka víc než kontribuce. Zvláště kde ves blíže od města jest, tuť kmotrů strýčků s manželkami a s dítkami i chůvami nalézti se dalo, že sedlák a sedlka sotva stačili vítat. U stolu nejpřednější místa, v po-