šeném mocnáři jednou ránou poráží: »Nejsem sice bohomluvec, jsem jen voják, ale to jistě vím, že jenom jedna cesta vede do nebe, a tedy také jen jedno učení, doufám, že se ve školách tohoto jediného učení přidržíte, jest to učení našeho Pána Krista!«

Na své cestě říší německou zůstal mocnář, jak obyčejně, v hospodě vesnické. To když se rozneslo, sjelo se na druhý den z okolí mnoho urozenstva do hospody, aby hraběte Falkenstejna uctivě přivítali. Aby jim dal náhradu, že u nich na některém hradě hospodou nebyl, pozval je všecky k sobě na oběd. Komorník ale z ticha a ouzkostlivě připomenul Josefa, že pro tak velikou hostinu stříbrné náoobí nedostačuje. Hlasitě a s usmáním ale odpověděl císař pán: »Což na tom záleží? snad se předce dostatečně cínového nádobí sežene a ti páni to snad s pocestným tak přísně nevezmou.«

Jak velmi' sobě císař zásluh, třebas i u nepřítele, vážil, o tom svědčí následující pohnutlivý příklad: Z jara roku 1776 sám osobně správu vedl nad velikým polním cvičením u Prahy. Po rozličném sem tam tažení přiblížilo se vojsko k oné lípě, kde šedivý udatný vůdce Pruského vojska Šverin, jenž tak velmi byl škodný císařským, v krvavé bitvě dne 6. máje 1757 v čele zástupů svých outokem žena, s praporcem v rnce rekovné smrti došel. Přitahše tedy zástupové blíže k této pamětní lípě, kázal císař zastaviti a na památku tohoto Pruského reka trojnásobně z ručnic i z děl vystřeliti, při čemž se jemu slzy v očích třpytily.

V táboře u Pešti 1776 obdržel jeden ze sprostých vojáků psaní, při jehožto čtení velmi slzeti počal. Císař zpozoroval muže a chtěl sám psaní přečísti. Znělo takto: »Pozdrav tě Bůh, milý Konráde! Zprávu ti dávám, že otec umřel a že jsem nyní ubohá, opuštěná vdova. Otec tě řemeslu vyučil a ty jsi se dal na vojnu. Nebožtík otec na smrtelný posteli ještě říkal: I nech Konráda u císaře, vždyť je císař, jak všickni lidé povídají, předobrý pán. Žehnej ho Bůh, a piš Konrádovi, aby ubohou svou matku neopustil, aby se pilně modlil a hodný byl. A vidíš, Konráde! to pravil otec a pak skonal. Chceš mne nyní opustiti ubohou vdovu, která nic jiného nemá, než Boha a tebe ? Promluv s panem císařem, řekni, že ho dám nastokrát pozdravovat, a že se za něj otec na smrtelnej posteli modlil, aby tedy byl tak dobrý a nechal tě domů jíti, proto že máme pokoj, abys mně mohl být při řemesle nápomocen. Až zase bude vojna, jdi s Pánem Bohem opět, a bojuj pro císaře a pro vlast. Peněz ti na cestu poslati nemohu, nebo na pohřeb otcův všecko jsem vynaložila. Však ti Pán Bůh pomůže, abys vyšel. Tvá upřímná matka Anna.« Císař tím pohnut, vykázal matce dukát na vyživenou, syna ale, že co voják od představených měl nejlepší vysvědčení, nepropustil, nýbrž postaral se, aby výše postupoval, a takto lépe pochoditi mohl.