Staročeská sbírka povídek z r. 1580.

Omicianus Sylvius vyzdvižen jest od Benátčanův za kníže, a ten byl třidcátý a čtvrtý v počtu kníže Benátské, a byl muž velmi slavný a velikomocný, a jako nad jiné předky svá vyvýšený, ten pojal sobě za manželku sestru císaře Řeckého, ta žena velmi krásná byla, a nad míru rozkošná, o jejížto rozkoši. Petrus Damiani v své kronice divné věci vypisuje, a Vincencius Franský kronikář v svých dvacátých a šestých knihách píše o ní: Že v žádné vodě mořské, ani pramenné, neb stud-ničné, ani říčné, nechtěla se umývati, ale služebníci její s velikou těžkostí a prací rosu nebeskú na každý den po čistých trávách zbírati mu-sili, a ohněm tu rosu přepalujíce, tak ji lázni strojili. Pokrmův obecných žádných jísti nechtěla, ani se jich rukama dotýkati, než kuchařové její ti jí nějaké vymyšlené jichy strojívali, kteréž ona po zlatých trubičkách sála neb střebala: lože její divným prostřením postláno bylo, a divnými vůněmi podkuřováno, a tělo své nakaždý den nákladnými a nad míru vonnými mastmi mazala. Tak chtěli tomu někteří kronikáři, že tou svou rozkoší, krále Šalomouna převyšovala. Potom divným Božským soudem a jeho svatou moci tak jest potřína a poražena, že velmi v těžkou a neobyčejnou nemoc upadla, tak že žádný z lékařův. nemohl porozuměti, odkudby jí ta nemoc a ten přílišný nedostatek přišel na její tělo: ač mnohá jí podávaná byla lékařství, nechtěla a nemohla jich pro nezvyklost přijímati. Po malém času všecko tělo její počalo se na ní padati, a smrad neobyčejný z toho neduhu vycházel, tak že žádný z služebníkův ani z služebnic pro smrad přílišný nemohl při ní zůstati, jedinou toliko chudou a velmi nuznou služebnici vyhledali, a ji dobře platili, aby jí jist podávala obyčejných pokrmův, kterážť to pro přílišnú svú chudobu činila, a ten neobyčejný a jiným nesnesitedlný smrad snášela, aniž by i ona toho činiti mohla, kdyby vždycky něco silně vonného u svého nosu neměla. Ta pak jistá kněžna za dlouhý čas tím trestána byla, až tak život svůj velmi bídně a mizerně vykonala. Pohleď milý člověče, kterak Pán Bůh pro přílišnú rozkoš a pejchu hněvati se ráčí.

Byl jeden král, kterémuž jméno bylo Pompilius, ten když se koli hněval, obyčej míval říkati: aby mne myši snědly. A to takové obyčejné láni daremním prorokem nebylo, neb syna jeho, kterýž sloul Pompilius, myši snědly, kterýž zůstav po otci v věku dětinském, strejcové až do věku jeho dospělého, když již manželku pojal, království spravovali, kteréž on s pomocí manželky své otrávil A když slavné hody přistrojil, vínem se přepil, pod pěknými věnci seděl, a mastmi drahými a vonnými se namazán byl, a tak hody a kvasy rozpustilým jsa učiněn, z těl mrtvých