Předchozí 0479 Následující
str. 466

jest, aby to tělo na posvátném místě nebylo pohřbeno. Byl jest při tom při všem, co se tu dalo, nějaký Bruno dokíor velmi učený a znamenitý, kterýž řekl učedlníkům svým: Vidíte-li, kterak tento muž slavný a Boha-bojící bídně zahynul, takéliž i my chceme zahynouti: nedejž nám toho Pán Bůh, raději chceme býti spáleni. Protož slušíť nám svět opustiti, a hledati milosti Boží. A hned nazejtří bral se s svými učedlníky na poušť, která slově Kartus, a tu příkré životy vedli, a nábožně Pánu Bohu sloužili. A odtud (jakž historie ukazují) Kartousové se začali.

Historiá strašlivá o jednom pastýři, kterýž po smrti vstával, a chodě po vsích dávil sedláky.

Přihodilo se v České zemi, takž jak kronyka Opatovského kláštera, ukazuje. V jedné vsi, kteráž slově Blov, míli jednu od města Kadaně, nějaký pastýř, jménem Myslata, umřel a při kostele pohřben, a ten jest každou noc vstával, chodě po vsích okolních děsil lidi, a mluvil s lidmi, jakoby živ byl, a časem i lidi dávil až do smrti, a kohožkoli, přijda k příbytku jeho, ze jména zavolal, každý ten v osmi dnech umřel. I sešli se o to sousedé té vsi, též i některých jiných vsí, a na to se poradivše, kázali jej odkopati, a tu před těmi přede všemi lidmi přítomnými kolem dubovým probiti. A když se to stalo, tu ten'jistý pastýř jakoby se smál, promluvil a řka: O eo ste mi velmi uškodili, že ste mi dali ten kaj (kyj), abych se psům bránil. A hned té noci opět vstal, a lidi mnohém více strašil i dávil než prvé. Okolní obyvatelé toho vytrpěti nemohouce, dva katy naň zjednali, a kázali jej vykopati, kteříž vykopavše jej vložili na vůz, a on leže na něm znak, přivázán jsa provazem v půli, skrčoval i vztahoval své nohy jako živý, a když jej vezli, řval velmi hrozně, ne jako vůl, ale jako nejhroznější nějaká šelma. A když ho pak vložili na hranici, a kolí nabivše do země, silně přivázali, toť jeden kat prorazil ho v bok dubovým kolem obostřeným, tu krev z něho tak velmi tekla jakož z nějakého hovada, potom když ho pálili, řval jako osel, a když jsou ho pak spálili na prach, hned nechodil, a již více lidi nestrašil a nedávil. To se dalo za krále Jana Slepého.

Potom po devíti letech, v městečku, jenž slově Levín, byl jeden hrnčíř jménem Duchač, ten měl ženu, kteráž sloula Brodka, a ta žena byla divných čárů a kouzlův plná. Když o ní taková pověst šla, napomínána byla od kněží svých správcův, aby od těch ďábelských věcí se zdržela a přestala. Ona ač někdy slíbila, ale však tajně to působěci přestati nechtěla; pakli kdy přestala, potom uhlédajíci čas příhodný k tomu, zase se v to navrátila. Toť dne jednoho přihodilo se jí, když byla při svém duchův volání, žádný toho pověděti neuměl, od nichli jest zadávená, čili Božským dopuštěním tu v náhle umřela. Z takové příhody nebyl jí dopuštěn pohřeb mezi věrnými křesťany, ale tu kdež takové lidi pohře-bují, mezi cestami jest pochována. Potom po několika dnech vidina jest, ana chodí ve dne i v noci, a často přicházejíc mezi pastevce na pole, v divných hovad tvářnost se proměňujíc, rozličně je strašila, pastýřům ovce i jiný dobytek rozháněla, a někdy v témž spůsobu, jako prvé byla


Předchozí   Následující