Předchozí 0489 Následující
str. 476

s kříži choditi ustavil. O tom se tak píše, ež Římené ten obyčej jměli, u postě se nábožně zpovídajíc, Buoží tělo přijímali a svého se břicha snažně káli, ale po velice noci opět se nedóstojně k hříchóm navracovali. Pro něžto byl na ně Buoh přepustil hlízy a vředy, — — — — a- tak voliká šelma na lidi spadla, ež lidé na cestě i zu stolem, i hrajíc i tancijíc padnúc, náhlú smrtí mřeli; tak ež ktož kšil (kýchl) neb zíval, inhed se požehnal; a ti ješto tu bili. inhedjemu: »Buoh daj zdravu býti!« řekli; A to jest proto bylo, jež ten čas lidé kšíc neb zívajíc náhlú smrti mřeli, a protož i dnes ten obyčej, ktož kší, tomu lidé : »Buoh daj zdravu býti!« říkají. A ta šelma tak jest přestala. O tom píše u popsání života svatého Řehoře. (Str. 251).

Tuto se počíná o duškách. Památný den všem duš m prvý den po všech svatých svatá církev ustavila jest vláště proto, aby ty siré duše, ješto nikohého na světě, aby je pamatovali, nejmají, asa obecné křesťanské služby, ješto se toho dne po všem světu děje, účastni byli. Neb jakž píše mistr Petr Damianus: jeden svatý, jemužto řekli Odilio, došed toho, ež v Cilieskej vlasti často povyk u povětří ot ďáblóv slýchán jest, ani toho žalostí s velikým křikem a řkúc: Běda nám, ež skrze almužny a modlitby duše v naší moci odjímají ! Pro něžto tento svatý Odilio ustavil jest po všech svých klášteřích, aby prvý den po všech svatých obecná zádušní služba za vše duše byla. A potom toho obyčeje svatá církev po všem světu potvrdila jest až do dnešního dne. (Str. 640). 0 tom jest psáno v knihách o svatých otcích : Ež byl jeden sluha Boží těžkú nemocí dlúho nemocen, tak ež již s pokoru trpěti nemožeše. Tehda anděl k němu přišed, dal jemu volení : anebo v čistci jednu hodinu pře-trpěti, nebo tu těžkú nemoc na světě devět let trpěti. (Tamtéž str. 641).

@NZ@Otázky a odpovědi.

* »Králohradecká.* (J. R. v K.) K dotazu, jak zněla úplná píseň o bitvě u Králové Hradce, odpovídám, že ji složil písničkář F. Hais. Byla velice oblíbena a tím hlavně šířena, že byla zakazována a stihána. Nápěv její šířil se pochody a jarmarečními zpěváky. Při zpěvu jejím posluchači slzeli, hlavně ti, kdož měli truchlivé vzpomínky na dnně členy rodiny, kteří tam zahynuli. Píseň tedy zněla: Národní pomněnka na posvátné bojiště, jež pěje; rolník u Hradce Králového. Z tiskárny Jana Spurného v Praze 1. Kde že mám pevně můj pluh zasaditi, kde že mám první brázdu zaorat, rok si mám loňský letos nahraditi, Bože můj, rač mi, rač mi požehnat; na hrobech bratrů mám vzdělávat role, a jich ze spánku znepokojovat, proč zrovna zde mám já mít moje pole, a nemohu jim pokoj zachovat. — 2. Každá ta hrouda, co se přes pluh valí, byla krví mých bratrů zbroeená, an zde šťastně život dokonali, snad Bůh to pole za ně požehná ; neb ono jesliť krví vykoupeno, a zpečetěno českou


Předchozí   Následující