život. Lid, zvláště mládež, začne se z polovice živiti ovocem a přes den je k obědu třešňová »nadívajna«.

Po třešních začnou zráti ranní hrušky, letní jablka, různé druhy kulatých sliv, kteréžto nadělení jest různým způsobem kli-děno a zužitkováno. Když začnou zráti hrušky, při čemž veliké jejich stromy některý rok dávají až po 10 korcích ovoce, začne se sušiti na »zejmu«. Menší hrušky suší se celé, větší a jablka se křížem rozkrajují na křížaly. Zvláště přicházejí-li neklidní dnové, tu vanoucí vítr spousty dozrávajícího ovoce se stromů sklátí a shodí. Ovoce suší se na kamnech a v jejich troubách, na lískách v pecích a i ve zvláštních sušírnách. A když dozrávají švestky, vaří se také povidla v hrncích a měděneích. Někde pecky předem vylupují; jinde vaří švestky s peckami a pak povidla přecezují ve hliněných cednících.

Zimní druhy hrušek a jablek se ěesají, aby se ovoce třesením neporanilo a ukládají se na zimu.

Po sěesání ovoce přijdou pak do sadů a na aleje obyčejně ženské, které na podzim všecky stromy kolem jejich kmene a nad kořeny kolem do kola okopají v poměru velikosti jejich koruny. Stromy při tom již v lupení svém žloutnou nebo červenají, obyčejně dle toho, jaké barvy jest jejich ovoce. Listí to po prvních mrazech, když na ně pak vysvítilo slunko, opadává a stromoví na zimu zvolna usíná, aby bylo na Štědrý den při úsvitu zase k novému životu vzbuzeno.

V chalupách a příbytcích na Skalicku potom po celou »zejmu« světnice bývají projaty sladkou vůní buďto vařených sušených švestek a hrušek nebo křížal, jež se buď jako ovocné kyselo strojí, nebo uvařené, vystydlé jedí. Nebo ve světnicích voní čerstvá, na půdě v seně skrytá nebo v komorách uložená jablka, jež se jedí buďto oloupaná nebo bezzubí stařečkové si je kudlou strouhají. Nakyslé druhy jablek pekou se v troubě, z níž pak rodina, každý dle chuti, si vybírá.

Zimní hrušky vydrží přes vánoce, potom dozrávají, sesládnou a zvodnatí a začnou od jáderníku h-niliěiti; některé druhy jablek, zejména kožená a panenská, vydržují do jara, ale většina druhů bývá zralá o vánocích, začne moučnatět a ztrácí svou osvěžující chuť a vůni.

Tak jest lid na Skalicku se svými sady celý rok v úzkém spojení, miluje je, ony se mu za lásku tu štědře a trvale odměňují, neboť povidla, sušené švestky, hrušky a křížaly vydrží mu od ovoce loňského až do ovoce nového. Strom milován a chráněn jest zde jako bytost životná a každý hospodář prodchnut jest zásadou a snahou: »Sázej stromky pro potomky!*, jak byli dědkové jejich svými buditeli počátkem XIX. věku k tomu vedeni a vychováni. Při každé usedlosti, zahradě i chalupě nachází se sad nebo sádek,