Jak výše zmíněno, někteří ze sadařů, druhdy v ohledu tom byli proslulí Tomšové ze Starkoče, celé jaro pilně v sadech dorost štěpují. Nyní hledaným štěpařem na Skalicku jest tesař Václav Kavka, rodilý z Třebešova, soused ve Skaličce, který jest obeznalý praktický pěstitel ovoce. Štěpaři ti z vlastních zkušeností znají většinu lepších stromů v celém kraji a vědí, kam který druh ovoce dobře se hodí dle půdy i dle tahu větrů. Proto při sázení nových stromů a při štěpování jejich mají rozhodné slovo. Sadaři většinou štěpují na větší stromy, ač také ochotně malá pláňata ooč-kují.

Malá pláňata očkují se za mízy pod kůru a očka se neprodyšně zavážou. Při štěpování mladých stromů nebo při přeštěpo-vání stromů odrostlejších uříznou se konce haluzí, na uříznuté větvi rozvorou udělá se rozštěp a do rozštěpu toho zasadí se pečlivě přiříznutý vrub. Dříve rána rozštěpu ovinována byla mechem a ovazována byla lýkem. Tu však často vrány, z jara na hnízda snášející, mech ten oškubaly, aby ním hnízda vystlaly. Nyní štěpaři obalují rozštěpy papírem a omazuji pryskyřicí. Jako nástroje vedle rozvory mají pilku, žabku a nožík. Vruby obstarávají a vybírají si sami a pečlivě je opatrují, aby zůstaly živé a nezaschly.

Řebříků musí míti sadaři nejen dostatek, ale nadbytek a zásobu. Proto starší po jaru spravují a nové přidělávají. Ěebříky jsou různých výšek. Některé čítají až 30 i více příčlí. Zhotoveny musí býti z pevného, vyschlého dřeva. Při tom musí býti lehké, aby s nimi česáč při přistavování, jež jest uměním, sám svládl. Ěebřík musí býti spolehlivý, aby vetknut nohami do země a vrchem opřen o větve stromů pod tíhou ěesáče se nepřelomil, nebo aby se nerozsušil a nerozsypal. Mimo řebříky musí se předem připraviti košíky, do nichž se češe a koše, v nichž se ovoce rozesílá. Dříve česávalo se do uvedených již kulatých úborků, jež byly ušity z lípové kůry a mě]y slabá dřevěná dna. Úborky a košíky věší česáč na háčku z pevného, obyčejně slívového dřeva, z rozsochy větví, jež nesmějí býti strouchnivělé, ale čerstvé.

Když sady začínají pomalu chystati se ke zrání, konají se na ně veřejné dražby a prodávají se za nejvyšší podání. Před dražbami každý sadařpo celém okolí dobře ví a má »obšacováno«, co který sad může poskytnouti a dle toho má uspořádané další své plány, kde a do jaké výše bude licitovati. Proto při vyvolání ceny při dražbě nezřídka se stane, že sadaři mlčí, nikdo ani krejcar nepřihodí a cena musí dolů. Při licitaci sadaři se přihazováním neuhánějí každý o druhém jest přesvědčen, že má sad odhadnutý a proto se bojí, aby se snad nezmýlil, kdyby nerozumně a horlivě dražil. Leda že když někdy spekulant nebo sadu dobře neznalý si zamane, něco jinému vyrvat, nastane přihazování, při němž však opatrní sadaři schválně cenu vyženou do přehnané výše a svéhlavci pak sad na-