jednou nechají, aby třebas prodělal. Obyčejně jeden sadař nebo jedna parta držívá se jednoho sadu po dlouhá léta, zná pak v něm stromy i ovoce, pro něž má také jisté kupce. Nováček v sadě má vždycky postavení nesnadnější, než-li jeho znatel.

Sadař pochodí dobře, jestliže za ovoce natržil, že mu po režii, česání a rozprodeje zbylo jednou tolik, mnoho-li za sad zaplatil. Dal-li za sad 1000 K, pochodil dobře, odchází-li z něho s 2000 K. Na česání sadaři jednají tak zvané »česáěe«, jimiž bývají rozmanití, mladí a obratní lidé, kteří jsou zrovna bez zaměstnání. Česáči musí dovésti obratně zacházeti se řebříky, spolehlivě ke stromům je při-stavovati, aby s nimi nespadli, fortelně je kolmo nositi a musí celé dny vydržeti státi na kulatých přiělích, což jest velmi obtížno Bos na řebříku celý den státi vydrží málo kdo, aby do chodidel nedostal křeč. Proto česáči v sadech nosívají starou obuv.

Třešně češou se se stopkami, aby od stopek utržené nebyly poraněny a nekrvácely. Poraněné třešně rychle hnijí. Jenom méně cenné druhy trhají se bez stopek a v putnách roznášejí se ihned na prodej. Co ěesáči spadne z ruky na zem, to se nechává pod stromem ležeti. Náleží to Panence Marii a sesbírají si to chudí lidé, hlavně děti, jejichž rodiče žádného sadu nebo zahrádky nemají. Pohromou na třešně jest, dá-li se v době jejich zrání do dlouhých dešťů. Pak třešně na stromech pukají a hnijí a není možno je mokré česati. Ve případě takovém se sadař obvyklého zisku nedo-poěítá. Při pěkném a stálém počasí mívají pak sadaři soužení se špačky, kteří v celých hejnech na vršky třešní sedají a do nejlepší třešně jenom jednou zobnou a hned druhou a třetí a t. d. načínají. Tím vzniká sadařům veliká škoda. Proto na zaplašení těchto hostí a na plašení vrabců, kteří se také v hejnech do třešňových sadů stahují, ale méně škod tropí, nežli špačci, třešňovkami stále probíhají chlapci s řehtačkami, jimiž ptáky ty plaší a sadař také kolikráte denně musí vyjíti s puškou a do hejna špaéků střeliti a několik jich poraniti a zabiti.

Při koupi sadu nebo aleje je pravidelně vymíněno, že prodávající povinen jest zapůjčiti sadaři prkennou boudu, již si sadař sám do sadu dopraví a při jeho opuštění ji vrátí. Po čas držení této boudy jest pánem v sadě. Boudu staví sadař obyčejně do prostřed sadu, odkud by měl po něm nejlepší přehled a kde by byl také na ráně pro kupce, V boudě má peřiny, potravu, spí v ní a před ní mívá ohniště, kde si vařívá, je-li příliš daleko vzdálen od domova. Dříve sadaři stavívali si sami boudy ze slámy. Pokud stála, vládl, sadem sadař. Před boudou nachází se řada lavic a dlouhý stůl, jsou to na kolících do země zatlučených přibitá prkna.

Česáči donášejí načesané ovoce k boudě buď sami anebo odnáší je od nich zvláštní odběrač. TJ boudy sadař ovoce třídí, měří,