Právem sadařovým jest, že zloději ovoce, který bez dovolení je trhá, může vzíti čepici nebo zavříti ho do prasečího ehlívka. čímž se vyhrožuje nezbedným klukům. Dospělí lidé se zřídka kdy pychu v sadech dopustí. Ostatně jako na výstrahu stojí v sadech sem tam ke stromům přistavené řebříky a nikdo není jist, není-li v korunách stromů někde česáč a nekouká-li.

Paděrek t. j. zapomenuté ovoce po očesání na stromech, když jest bouda odklizena, náleží komukolivěk. Avšak sadaři paděrky neradi nechávají, neboť nejsou jisti, aby paděrkující lidé při tom nepoškodili stromy, za něž oni ručí majiteli.

Začátkem měsíce října, když jsou dny již krátké a noci mrazivé, opouštějí sadaři sady. Avšak ať si pochodili sebe lépe, každý prohlašuje a Bohem se zapřísahá, že do své nejdelší smrti řebřík více-kráte nechce, ani viděti, že se nikdá více ani za tisícovku na to cikánění nedá. Avšak sotva že z jara sníh sleze, již jest každý z nich zase v sadech, obhlíží je, odhaduje a chystá peníze na dražbu, aby začal od repetice.

Na Skalicku nejslavnějšími sadaři byli Tomšové ze Starkoče, David a Josef, kteří také štěpovali. Dále sadařili a sadaři Václav Kavka, Kejdanové, Potůěkové a Jarouš z Třebešova, Hejzlarové, Stolín a Vintr ze Lhoty Řešetové, Čejchan a Horák z Litoboře, Mackové ze Skalice, Drtinové a Mrdílek z Vesce, vícesadařů je také z Olešnice atd. Většina z nich v zimě tkalcovala a všichni byli řemeslníky, což se sadařstvím spojovali.

Stali se zvláštností svého kraje, jsou to přičinliví a správní lidé, slušní obchodníci a všichni mužové s jemným, poetickým citem, kteří každoročně čtvrt léta prožijí pod širou oblohou ve přírodě, když stromoví člověku za jeho lásku a přízeň k němu štědře naděluje. Oni to na Skalicku prostředkují, aby byl z ovocnictví největší užitek. Pomocníci jejich, česáči, to jsou více jen jako tažní, přeletaví ptáci.

Nyní na Skalicku ovoce rodí ponejvíce již druhá a i třetí generace onoho stromoví, jež bylo zde v první polovici XIX. stol. vštípeno. Ještě před 30 lety stávaly zde hrušně a třešně ve velikosti dubů a jabloně o životech metr v průměru. To všechno však již čas strávil a jen málo z velikánů a starců těch zbylo. Většinou rostou a kvetou zde stromy mladší. Jenom tu a tam rok od roku více prosýchá pamětník časů dávnějších, jsou to hlavně ořechy.

Třešně na Skalicku vydrží a rodí 60 let a dřevo ze života jejího hledáno jest na cívky. Švestka dosahuje věku 30 až 40 let, z pecky vyrostlá vydrží déle než vyrostlá od kořene. Dřevo její hledáno bývalo na kužele a ozdobné nářadí, nyní odbývá se nejvíce na pípy. Jabloň přečká 70 a 80 let a dřevo její hodí se jenom k to-