str. 19
koli zvláštní, trestní.2) Jediný doklad v literatuře české nalezli jsme v Kalendáři historickém (2. vydání z roku 1590, str. 524.) Daniele Adama z Veleslavína, jest však čerpán z dějin slezských: Léta MCCCXCIII. Jindřich V., kníže Vratislavské,: jat zrádně od dvořenína svého jménem Luthka, Poláka z rodu Hab-dankův (jehož otce Pakoglava před tím pro vraždu v Lehnici stíti dal) a tak nahého na koně vsadiv, Kunradovi knížeti Hlohovskému donesl, kterýž ho do těsného železného sudu vsadil, v němž ani seděti ani ležeti volně nemohl, a toliko dvě díry měl, jednou aby dýchati a pokrm bráti, druhou aby z sebe nečistotu kliditi mohl. V tom tak těsném vězení držán byl za půl léta, až se mu v plecích a v stehnách červi zrodili. Potom se třidcíti tisíci hřiven a dědičným postoupením některých krajů, zámku a měst vyplatil. Nic méně předešlého zdraví až do smrti zase nabýti nemohl. (Mechouien. lib. 3. cap. 64.)
Z toho poznáváme, že sudy trestní bývaly i železné a že v nich věznívali i pány urozené, byť i nebyli pijani. Veleslavín popisuje sud onen, prozrazuje, že trestání takové bylo mu neznámo, jinak byl by nahradil popis určitým názvem soudním, jako byly jiné tresty: kláda, osel, pranýř — ale nebylo ho tu. Snad tu vymoženost zavedl si na svém panství jen pan Jan z Lobkovic, načichlý asi ci-zotou v říši, když si to dal zobraziti na stěně své síně s verši německými.
2) Tak na př. čteme v Kronice české Hájkově z r. 1541, že Táboří v Rokycanech upálili v sudu muže (1. 387 a), —¦ Mikuláš řečený Navara, písař katedrální výborný byl od nich upálen v sudu v Čes. Brodě (1. 388 b.) — také Mikuláš Hokta v Praze byl v sudu upálen. (1.388 b.) — Táboří v Kouřimi pět kněží pochytivše ... a vsázejíce je do smolných suduov, slámou zacpavše, tam je spálili (1. 389. a), — pak v Kolíně faráře »vsadivše do smolného sudu a slámou zacpavše, zapálili« (1. 389. a). Všichni ti uhořeli v sudech obyčejných r. 1421. — B. 1425 v Nymburku faráře i kaplana pochytivše, jednoho každého do smolného sudu vsadivše, slámy nakladli a zapálili dříví svrchu mečíce tak dlúho, až shořali. (1. 401. b). — K těmto popravám přiřaďujeme známou pověst (často přetiskovanou) o rytíři Toulovci, který zemřel asi r. 1412. Vsadil prý se s blízkým zemanem, že dá sezvaným babám tolik jídla a pití, že již si nebudou přáti ničeho; babky byly sezvány a dostaly vše možné, přece však na konec vytkli Toulovcovi, že jim nedal oříšků. Rozezlený Toulovec dal prý babky zabedniti do sudu a skuliti se stráně do řeky. Srv. Zíbrt, Bibliografie České Historie I. Genealogie, s. v. Toulovec.
|
|
