odjezdu rozváživ, že ten nedostatek chlebův jeho osobě není velmi na škodu, hlad ten že se jeho málo dotýká. Také přílišnou žádostí zlata a stříbra jsa veden, žádost svých vládyk dal v zapomenutí. Kteříž očekávajíce, skuoroli kníže svá přiřcení skutkem vyplní, z toho tesklivi byli, a zvláště Horymiř, kterýž seděni své měl mezi městem Berounem a Příbramí, pod horami, kteréž šlovou Ausyný, na hradě řečeném Neumětel.

Když to, co se jednalo roku předešlého na Vyšehradě, od havířův zvědíno bylo, a že jest Horymiř Neumětelský největší toho, aby na horách zlatých a stříbrných děláno nebylo, původ byl, vzali k němu velikou nechuť. Času toho jarního spolu se sešli, mezi sebou rozvažujíce, jakouby pomstu nad Horymiřem učinili, někteří jej zabiti chtěli, jiní radili, aby jej jmouce, chléb jemu do úst cpali, ažby jej tím chlebem zadávili. Po mnohém rokování na tom zůstali, aby naň mocně íáhli, a jej jali. Horymiře, kterýž se rozličnými věštbami zpravoval, taková věc tajná nebyla, uhlédav zdaleka, že havířův naň táhne síla veliká, vsedl na svůj přerychlý kůň, kterémuž říkal Šemík, i ujel před nimi. Tu oni uhlédavše, že Horymiř utíká, rychle k jeho dvoru pospíšili, a tu hned stohy jeho rozmetali, a což nejvíce mohli snopův unésti, to pobrali, a vostatek ohněm spálili, pravíce: Poněvadž se jest Horymiř bál hladu, nechť jej trpí. Když jsou pak oni odešli, Horymiř se zase navrátil, o to na každý den smejšle-je, aby nad těmi havíři svými žháři pomstu učinil. Uhlédav čas příhodný, jedné noci vsedl na svůj kůň, velmi rychle do Příbrami přijel, a havířů jich boudy i domy spálil, a kteréž nalezl, ty mečem zbil, á doly jich s svými pomocníky duchy nočními zaválel, a toho dne raním jitrem před knížetem, jakoby o tom nic nevěděl, na Vyšehradě se postavil. Havíři knížecí hned bez odtahův do Prahy na Vyšehrad poslali, žalujíce na Horymiře. A při tom žádali, aby kníže zbera lid na rychlost, poslal jej k Neuměteli, a tu Horymiře pro takový skutek jíti kázal. Křesomysl maje Horymiře při sobě, ptal se ho: Proč jest takovou jemu škodu a protimyslnost učiniti směl. Kterýžto odpověděl: Ctné kníže, co ti oznamují a žalují, však to není k pravdě podobné, a to v tom, žebych já oné noci před včerejším dnem minulé, mezi Příbramí, a Lázem, měl několik osob zabiti, kterakbych já to mohl učiniti1? Druhé, žebych dolův mnoho stříbrných zametal, a velikým kamením zaválel, rozvaž, prosím, mohl sem já to svou osobou všecko za jednu noc udělati? Nad to pak, poněvadž ty jsi sám mne hned po té noci velmi ráno před sebou viděl, jestli to pravda, co oni o mně mluví, i toho považ? Křesomysl kníže žalostiv jsa pro stříbrné doly, kázal Horymiře do jednoho sklepu zavříti. A povolav vládyk starších, co se přihodilo, jim oznámil. V tom přišlo veliké množství havířův těch, jimž se ta škoda stala, na kníže volajíce za pomstu prosili. Kníže posadiv se s vládykami, tu při, a na Horymiře žalobu pořádně slyšal. Horymiř