Předchozí 0025 Následující
str. 22

jsa tu také postaven, týmiž slovy jako prvé pravil se tím vším nebýti vinen. Kníže stál na omylu. Vládyky toho, eo se stalo, vděčili byli. Ale havíři volali před knížetem, křičíce ustavičně na mordý-ře, na paliče, i na záhubci knížecí pokladnice, aby byl ohněm spálený, vedle předešlého zřízení a nálezu knížecího, prosili. Vládyky se zaň snažně přimlouvali, poněvadž nic není naň toho, co se žaluje, ukázáno, aby při hrdle byl zůstaven, žádali. Kníže jsa veden lakomstvím, a těch dolův stříbrných více než lidí zmordovaných želeje, tento nález učinil: Poněvadž mnozí na Horymiře žalují, mnozí také svědomí, že sou jej při tom skutku, an pálí a morduje, viděli, dávají, má smrt trpěti. Ale poněvadž jest mně ohněm škodu učinil, to já jemu promíjím a odpouštím, tak aby nebyl ohněm spálen, pro mordy toliko, kteréž tu učinil svým mečem, týmž mečem má jemu hlava sťáta býti.

Horymiř znaje, že jest hrdla odsouzen, stoje před knížetem a vládykami, tuto řeč učinil: Ctné kníže, již vidím a znám, že jsem tvým soudem odsouzen, té jsem naděje, že Bohové jinak Souditi budou: A poněvadž mi živu býti nelze, za to toliko prosím, popřej mi to,ho dřív, než umru, ať na můj milý kůň vsednu, a maličkou chvíli na něm se po tomto hradě projedu, potom učiň ?e mnou, cožkoliv chceš. Kníže zasmál se tomu, a kázal dvéře hradové dobře zavříti, a strážnými osaditi, jemu, aby šel, a svůj kůň osedla-je, a meč k sobě připáše, svou kratochvil sobě učinil. Kterýž všedše do marštale (tak jakž zpráva od marštaleřův byla) něco s svým koněm mluvil, a osedlav, jej ven vyvedl, a vsedl naň, zavejskal, toť kůň počal se velmi čerstvě obraceti, a skoky veliké činiti. Kníže s vládykami z oken vyhlédaje, počal se velmi diviti. Když podruhé Horymiř zavejskal, kůň pod nim do jedné brány hradové až k druhé skok učinil. Po třetí zavejskav, řekl: Nuže Šemíku, vzhůru, a kůň jemu odpověděl: Pane, drž se, a v tom učinil skok (přes všecky zdi hradové až na druhou stranu Vltavs^. Kníže s vládykami na druhou stranu pohleděl, ano Horymiř na svém Šemíkovi k Radotínu pospíchá. Po takovém divu všickni, vládyky, zemane, i služebníci, kteříž tu přítomní byli, za Horymiře se k knížeti snažně, milosti prosíce, přimlouvali. Kníže na Neumětel za Horymiřem poslal, aby se bezpečně navrátil, že jest mu všecka vina odpuštěna. Kterýž když přijel na Vyšehrad, knížeti svému se pokořil, a co jest na Příbrami havířům, a z jakých příčin učinil, oznámil. Kníže se otázal na jeho kůň. A on odpověděl: Kníže milostivý, tam doma u mne velmi teskliv stojí, neb tím skokem nemírným na svém zdraví sobě velikou škodu učinil, pojedu a pospíším, abych jej opatřil. Když pak se domu navrátil, Šemík jeho že živ býti nemůže, oznámil, a při tom ho jako pána svého za to žádal, aby, když umře, nedal ho ptákům ani zvířatům jísti, ale aby jej dál před vraty dvoru svého pohřebiti. A on Horymiř tak učinil.


Předchozí   Následující