str. 23
Město Žatec oblehli zlí duchové, tak jakoby nějací nepřátelé od někud přitáhli, strach na obyvatele pustili. *)
Turek zajatý kterak důvtipně poklad od zlata nalezl.
Přihodilo se v Neapolí, že jeden obraz mramorový velmi starý stál na jednom poli, nedaleko od města, kteréž sloulo Barléto, ten měl na své hlavě obruč z mědi. na kterémž bylo napsáno: Já obraz kamenný, první den máje měsíce budu míti zlatou hlavu, to písmo mnozí ať jsou ětli, však nic tomu nerozuměli, co by to vyznamenávalo. I byl toho času od Koberta jat jeden Turek velmi chytrý, ten chodě po poli měsíce dubna, pilně písmo rozvažoval. A když byl první den máje měsíce, a slunce z hory vycházelo, pokud stín slunečný té hlavy ukazoval, to místo okrouživ, a pilně znamenav, uhlédavše čas příhodný na tom místě kopal, a tu veliký poklad zlata nalezl, kterýmž se od svého pána vyplatil, a list svobodný sobě zjednal. Když byl od svého pána otázán, kdeby zlato vzal. Odpověděl: Že jest jemu z Turecké země tajně posláno. Některého pak času, vzavše ostatek zlata neb toho pokladu, do své země do Turek se obrátil. Druhého pak rokli poslal ten Turek svého posla do Neapoli, a jak jest ten poklad nalezl, kterýmž se vyplatil, všecko Robertovi Gviškardovi listem pořádně oznámil. Kterýž chtě se tím lépe ujistiti, první den měsíce máje na to místo šel, a stín na té jámě, kdež byl poklad od hlavy toho obrazu tak nalezl, a to potom všemu lidu oznámil, i psaní od Turka ukazoval. Mnozí na to místo chodíce tomu se velmi divili, a o tom Turku, že jest chytřejší než oni všickni, pravili.
Pastýř ohluch, Se sv. Vojtěchu spícímu v ucho zatroubil. Léta Páně devětistého, osmdesátého prvního, Svatý Vojtěch, jakž Kronyka česká ukazuje, vyšel z fiíma sám druhý, a to bylo sedmnáctého dne měsíce března, a hned druhého dne, z téhož kláštera sv. Alexí jiných šest bratří za ním vyšlo, jichžto jména byla jsou tato: Gaudencius, ten vyšel nejprv s sv. Vojtěchem, a jiní, jako: Benedykt, Mathouš, Izák, Jan, Krystýn, Barnabáš. I šlo jest spolu osm mužův, a ti všickni obrátili se k České zemi. A když přišli do Čech měsíce června, tvrdostí cesty utrápeni jsouce, při jednom lese na poli, v kraji Domažlickém, u vsi, kteráž slově Mila-več, tu jsou se položili a zesnuli. Toť z té vsi pastýř stádo žena, uzřev je, že spí, troubu k hlavě a k uchu svatého Vojtěcha biskupa (kterýž obzvláštně ležel), přičiniv, hlasitě zatroubil, a on se velmi lekl, a vnáhle schytiv se, řekl: Dejž Bůh, aby vochluchl, ty, i takoví, kdož to činí. Tu hned dopuštěním Božím ten pastýř hluchotou byl poražen. A od toho času každý pastýř, kterýž v té vsi jest a
*) Zachoval Se jen počátek a konec. Viz vysvětlení v úvodu, s odka-zem na Hájka
|
