zatroubí, hned ohluchne. Protož obyvatelé té vsi sobě Pastýře jednají, to jemu předpovídají, aby bičem práskal, ale netřou bil. JNe-kteří pak to za věc posměšnou a básnivou majíce, troubili, a line.i hluchotou bývali poraženi, a k sluchu až do smrti nebyli navraceni. Svatý Vojtěch když se do Prahy zase navrátil, od knížete svého milostivě byl přivítán, a přívětivě přijat, tu opět Cechům snažně kázal slovo Boží, a víru křesťanskou i všecky řády její vychvaluje, ukazoval jim cestu života věčného, ale malý prospěch učinil.

Item, jednoho času přišel svatý Vojtěch ke vsi, kteráž slově Neratovice, i žádal, aby jej na druhou stranu řeky pro Pána Boha převezli, kteříž to učinili, a převezše zaplatit žádali od přívozu. A on pravil: Synové milí, já zlata ani stříbra nemám, než za práci vaši chci vám slovo Boží kázati, a požehnání dušeni vaším učiním, kteřížto nic se na to neobrátili, ale porazivše jej na zemi, střevíce s noh jeho szuli, a tím sobě zaplatili. I vstav svatý Vojtěch biskup, a obrati vše se k nim, řekl: Dej vám Pán Bůh místo požehnání zlořečení, tak abyste vždycky chleba nedostatek měli. Od toho času až do dnešního dne, kteří jsou z těch plavcův neb přívoz-níkův rodu zůstali, ti vždycky mají před žněmi chleba nedostatek, a žádný z nich v stodole žita až do nového míti nemůže, by ho mnohém více než s svou potřebu tu nechal, někam se jemu poděje a zmizí. Protož obyčej mají hned brzo mlátiti a prodávati, neb musí před žněmi odjinud chléb kupovati. A tak svatý Vojtěch biskup bosýma nohama odtud až do Prahy jíti musil.

Sešli jsou se starší a znamenitější obyvatele České země dosti u velikém počtu, ponuknutím nějakého Dolislava, jenž byl z rodu Hrabová, na dvůr knížete svého, a žádali jsou jeho, i kněžny Libuše, poněvadž oba mají budoucích věcí skrze jich Bohy poznání, aby věštbami svými to jim oznámili, kdeby v tajných místech kovové, stříbra neb zlata, své položení měli. Přemysl vysly-šav žádost, rozkázal všem, aby na svá obydlé odešli, a v patnáctý den aby se zase navrátili. Když jsou pak přišli, a na dvůr puštěni byli, kníže na své stolici knížetské seděti uzřeli, a kněžnu vedle něho, ana drží v své ruce zlatou žábu. I řekl jest kníže Přemysl k lidu svému: Slyšte slova své mateře, tať vás i potomky vaše svou řečí obohatí. Tu postávší Libuše, málo dále poodešla, a zastavila, se jedné vysoké nad řekou Vltavou skále, a obrátivši se k západu slunce, i řekla: Vidím vrch březový, kterýž jest vnitř stříbra plný, toho vy i váš rod budete užívati, jestliže nedáte od západu slunce nad nim lidem panovati, váš rod bude se tudy množiti, a cizí ná-