čarami na tolik políček, kolik bylo dětí. Na to jeden po druhém hleděl svojí kudlu (grošovou neb alespoň krejcarovou kudlu měl každý kluk) do některého políčka zabodnouti. Komu se to podařilo, vyřízl políčko drnové a odložil je na stranu. Čí kudla se nezabodla, musel čekati, až opět na něho řada přišla. Po každém zabodnutí ubylo jedno políčko, čí políčko ostalo poslední, tomu se všecky drny na záda naložily a musel je, po čtyřech leza, k určitému cíli dovézti. Spadl-li mu některý drn, hned jím některý hoch po něm mrštil a mířil obyčejně tak, aby trefil do nakupených na jeho zádech drnů. Ty se válely dolů, a ostatní jimi do něho bušili, dokud nedolezl k cíli.

Hra o lusky. Když byly lusky, natrhaly si jich děti do kapes a hrály o ně tím způsobem, že zarazily do země dva kolíky asi na metr od sebe. Mezi ty kolíky napnuly niť neb šňůru. Na tu šňůru navěsily lusky, každý stejný počet. Na to házely do nich po řadě od cíle nějakou tlustší luskou, které říkaly biják. U nás se říká luska, ženský rod, ale v pořekadle: Holka jako lusk, a pod luskem jako hrachovice, jest rod mužský. Kdo trefil do lusek neb do šňůry, srazil několik [lusek a ty mu náležely. Když byly všecky lusky sraženy, zavěsila se nová řada a do plné řady házel poprvé jiný hoch než v dřívější hře, aby se všickni vystřídali v nejvýhodnějším hodu.

O jednotlivé lusky hráli dva hoši na ten způsob, že jeden držel lusku za šťopku a vyzvednul ji do výše říkaje: Straka jede po horách, po kolika kobylách? Druhý rychle cenil podle délky lusky: Po pěti, šesti a t. d. Uhodl-li počet zrn, dostal lusku; neu-hodi-li, musel prvnímu lusku o stejném počtu zrn dáti.

Hra na šibeničku. O velikonočních svátcích hrávaly děti na šibeničku o vejce, na svažitém pažite postavila se šibeniěka, obyčejně dva šindele tak spojené, že ostrá hrana jednoho zastrčena byla do žlábku druhého, na horním konci kamenem podložené S té šibeničky pouštělo se vejce dolů a kutálelo se po pažite dále až přes čáru, v pažite nožem neb dřívkem vyškrabanou. Každé vejce postavilo se pak na čáru na tom místě, kde přes ni přešlo. Které vejce čáry nedoběhlo, nechalo se tam, kde se zastavilo. Které vejce bylo od některého následujícího dotknuto, propadlo tomu, komu kutálející se vejce náleželo. Vejce, které vyhrálo, muselo zůstati na čáře na místě propadlého.

Všecky hrající děti musely pouštěti vejce v určitém pořádku po sobě. Každý hleděl užiti ke kutálení vejce hodně kulatého a raději většího, jemuž říkali běhounek, na čáru pak položili na místo něho vejce méně ke kutálení způsobilé a vždy špicí proti šibeničce, aby menší plochu k nárazu poskytovalo. Méně oblíbeno bylo známé »ťukání« vejci.