Přáštva u cíbulářů*).

Obrázek dialektem zachycený z Litomyšlského venkova v letech šedesátých.

Do roku 1848 starala se »milostivá« vrchnost o svého poddaného člověka a o jeho hospodářství, zejména prostřednictvím rychtáře. Rychtář prohlížel role, jak jsou vzdělána, jak a čím jsou oseta, prohlížel stavení, nehodlá-li dělati již kšaft, prohlížel stodolu i stáj, komíny, všechno a v sobotu, v úřední 'den, podával zprávu na kanceláři. Po roce 1848 vše přestalo, nastala svoboda. Počal se starati každý o sebe sám, nikdo na něj nedohlížel a nepopoháněl, hospodařil, jak chtěl a tu mnohý, aby té zlaté svobody hodně užil, hezky si pohovoval: nechal pustnout pole, zpustnout stavení, vyprázdnil maštale i stáje, hověl si a užíval sladké lenosti, jsa živ »na facku«, a teprve nový hospodář pracně dával do pořádku, co zbylo a co mohl, nebylo-li pozdě a uemusil-li prodat smutné otcovo dědictví a jíti do světa, nebo do podruží.

Z těchto přechodných časů do let šedesátých je přítomný obrázek, ze vzpomínek starého výměnkáře.

»Dyl jsem několikrát pozvanej vod kamaráda, totiž vod Bop-še Cibulářova, na přástvu. Chodíval jsem tam rád i nerad. Rád proto, že Cibulářska dyla Němkyně a tu češtinu plácala a lámala, že sne se časem nasmáli, až hlavy bolely. A nerad sem tam šel, že tam dylo smutný přijití. Vrata na dvůr se kácely na devět stran, střecha nedyla spravována vod stvoření sveta, dveře do seknice — těch dylo jen kus a co scházelo, to zakryla stará rohožka, háky a panty nedyly, to zastaly na hore i dole dva kousky kůže, ze dveří na futro přidytý a zavíraly se jen na klín. Práh dyl asi na půl lokte vysokej a dyby nedyl bejval na prostředku jako žlab vysekanej, sotva dy ho dyl překročil. Ve prostřed seknice stál sloup jako obr a ten dyl tak spukřelej, že se drtil jako z perníku; a kolem stálo eště štrnást menších kamarádů, sanejch sloupků a podpor. Vokna dyly vymundýrovaný a vykládaný samejma loučema a pa-týrovejma zaplatama. Tím dílem dyla seknice tmavá. Místo lajce dyly v zemi zakopaný sloupky a na nich přidytý kusy starejch prken. Jednou se laje pod náina zlámala a my tří přastevníci váleli sme se i s korouraty na zeny. Nad dveřma dyl palác, dávaly se na něj přes neděle a svátky koroiiraty, dokad nehrozil spadnutím.

*) Do let šedesátých venkovští lidé strojili jídla z toho, eo hospodářství poskytovalo. Výměnu obstarávali někteří chalupníci. Na př. za měřici ječmene dávali půl měřice krup, lepších o 2 mírky méně. Bývalo takových »handlířů« po vesnicích více, samí »specialisté«, každý handloval v něčem jiném. Podle »handle« dostali jméno oni, jich potomci i chalupa a do dnes se tak v některých chalupách říká: u makařů, cibulářů, semenářů, volej-níků atd. —