než se kamarádi sejdou; věděl sem, že pak to už tak nepude. Šak to dlouho netrvalo, hoši se začali jeden za druhým trousit a brzo dyla celá společnost pohromadě, jen Bobeš Hauranů nešel a ny sme přeci tak nezdvořilí bejt nechtěli, ady sme s pečenej na něho nepočkali. Já sem už napřed plnou eiuku a dyl sem istej, že půl-druhák domotám a smeknu. Motám asi třetí pásmo, dyž se na ně něco začne sypat. Podívám se a von proud černýho prachu se sype ze stropa. Přitom slyším praskání a lupání. Hoši taky nechali prádla, díváme se a posloucháme, co bude, a teď stěny začly se pukat. Pojdám: »že ten strop spadne!« Cibulářska na to: »Jezus Marijele, to dych nerad.« Syn Bobeš dal vode ruce zhůru a poj-dá: »Jak ho takhle chytnu.« Jak držím motovidlo v ruce, popadnu eště korourat a dežím. Cibulářka předla u kamen, chytla taky pře-slici a korourat a jede za mnou, ale u dveří sne se sešli šicí, co nás tam dylo, každej chtěl nejdřiu bejt ven a tak se dveře korou-raty zatáhly, jaká dyla těsnota. V tom prask a strašnej řmot — strop spad, stěny se rozstouply a rozsypaly a spadla celá vazba. Seno, sláma, roštoví votýpky, hlína, pazdeří a mazanice — šeeko dyla jedna romada. Dyby se strop nedyl záchyt chvilku na paláci, dyl dy nás sečky zadyl, sotva sine dyli v síni taky palác spad. Hezkou chvílí neviděli sme jen kouř, dým a prach, jen Cibulárů Bobeš zůstal v tom, nedylo po něm ani památky. Ďál si špás, že stroj), až poletí, chytne a zatím... Cibulářka rukama lonyla, vlasy si trhala, brečela, křičela, nemohli sine ji upokojit. A tom v ro-madě jakejsi šramot a Bobeš nezi námi. Plnej prachu, kašlal, uply-val, nedyl k usazení. Von v tom praskotu strop nechytal, ale vlít pod stůl a tam štasně vobstál. Ny sme tam pozdyly každej něco, já přeslici a kůže], Tomeš Žďárů korourat, Honza Kubů motovidlo, jen Francka Haulů ten tam nechal ššecko a útek jako sedlák vod Chlumce. Ze všeho dyly jen třísky a drtiny. A s pečení to dopadlo podobne. Kamna dyly rozbořeny až do gruntu, sáný střepy, saze, hlína, červovrt, pazdeří a špendlící. Bobeš Hauranů přišel práve, dyž sne stáli v síni; eště dobře, že přines flašku samožitný a pořádnou housku chleba. To sme v síni posvačili, šlí každej po svejch domu a často potom sponýnali na přástvu u Cibulárů.«

Název »Hrabě z Falkensteinu«, pod kterýmžto jménem Jozef cestoval, není vymyšlené jméno, nýbrž náleží k velkému titulu rakouských vladařů. Hrabství Falkensteinské bývalo říšské hrabství, přináležející k liornorýnskému kraji a leží v tak nazvaném Psím hřbetě (Hundsruck) mezi Dvoumostí (Zweibrücken) a městem