Alzei. Před časy mívalo své vlastní panovníky. Koku 1458 dal ho <úsař Bedřich II. vévodům Lotrinským lénem. A když 1736 vévoda František Štěpán z Lotrinku (napotomní císař římský František toho jména I.) zemi Francouzské Lotrink za Toskana ustoupil, vymínil sobě hrabství Falkenšteinské pro sebe, načež později dvoru rakouskému připadlo. Od r. 1815 náleží Bavorsku. (Kramerius.)

Jednou dobou přijel císař na cestě do Paříže časněji, než se kdo nadál, na jednu poštu. Nebylo tam koní a poštovský poprosil císaře, neznaje ho, aby poněkud poshověl, protože poslal koně pro přátele ke křtu syna svého. Vznešený pocestný ihned se sám nabídl ke kmotrovství. Poštovský ovšem se podivil takovému nabídnutí, ale rád jej přijal, nebo považoval pocestného za vzácného, aspoň za bohatého pána. Při křtu tázal se duchovní pana kmotra na jméno. Císař odpověděl: »Pište: Jozef.: Duchovní poněkud se zarazil, přece však doptával se na příjmení. «Což není na tom dosti?« ptal se vesele mocnář. »Nuže, tedy pište: Jozef Druhý.« — »Druhý?« tázal se duchovní, »dobře, ale váš stav vaše hodnosti Kdo pak jste předce?« »Císař,« odvětil Jozef zkrátka, a takovou odpovědí všem způsobil největší rozpačitost a zaražení. Poštovský uvrhl se svému vznešenému panu kmotru k nohám, prose za milostivé odpuštění. Jozef ale nechtěl, aby dělali povyk, hojně obdaroval kmotříčka a když koně přišly, rychle odjel.

Na jiné francouzské štaci, kam císař dříve dojel, než se kdo nadál, poněvadž rád čerstvě jezdíval, zatím sobě, než bylo zapraženo, bradu holil, aby mu čas ušel. Za chvíli přišel do pokoje hospodář, jeden z těch, jejichž nejmenší cnost bývá všetečnost, a tázal se, zdali také náleží k císařskému komonstvu. »Ovšem,« odpověděl Jozef. Hospodář nyní dále ještě více se tázal, íi konečně, jakou službu u císaře zastává? »Inu,« odvěce císař, »leckdys mu bradu holíván:!«

Jinou dobu obědvaje Jozef v jedné bavorské vesnici, spatřil v hospodě veliký hrnec na ohništi, i tázal se, pro koho se tak mnoho vaří? Hospodská odpověděla: »Pro postiliona a sloužící!« Císař Pán vzal lžíci, nabral z hrnce polívky a okusiv jí pravil: »Dobrá, jak náleží, dobrá, jen kdybych vždycky takovou polívku měl.« Takovou přívětivostí císařovou nanejvejš pohnuti, dali hospodští po odchodu Jozefovu císařský erb nad vraty hospody zavěsit.

Tíoku 1777 jel opět císař do Francouz, a přítomen byl v So-uaýru vojenskému cvičení. Poněvadž půda byla po dlouhém dešti a Po rozvodnení řeky Loary promoklá a velmi okluzká, padl francouzský karabinník i s koněm a velmi se poranil. Žádný mu nebyl nápomocen, poněvadž nikdo z řadu vystoupiti nesměl. Císař ale sám přiskočil k raněnému, laskavě ho vyzdvihl, a, potěšoval, až zatím zvolna přišel ranhojič, jemuž císař raněného k bedlivému ošetření odporučil.