Při přepřahání koní v Kélu, poslední německé štací, prohlížel císař hradby této starobylé říšské pevnosti. Dva francouzští vojenští důstojníci potkali se s ním, a on se dal s nimi do řeči. Znamenaje ale po chvíli, že neustále mají smeknuto, prosil, aby dali na hlavu, že se ale předce zdráhali, řekl: »Skutečně, páni, nedáte-li na hlavu, musím také smeknout.«

Prohlížel císař pamětnosti v Štrasburku, provázel ho všady markýz de Vogue. Při odjíždění děkoval mu Jozef za jeho ochotnost. >:Byla to má povinnost, kterou rád plním,« pravil markýz pokorně. »Aj,« řekl Jozef, »totě mnoho práce k vůli říšskému hraběti, íxiáte-li s každým tak mnoho na práci, kdo tudy jede, jistě vám to dá mnoho namáhání.« »O, milý pane hrabě, jest veliký rozdíl mezi hrabaty, s ostatními bývám brzy hotov!«

Jednou jel císař v největší tajnosti pod jménem hraběte z Falkenšteinu do Paříže, kdež také v tajnosti zůstal. Jednou ráno při krásném povětří vyšel si do zahrady Tuillerií na procházku, chtěje tam držaná divoká zvířata viděti. Strážný zvířat ale pravil císaři, že musí sečkat, až se více diváků sejde, že mu to za to nestojí, aby pro jednu osobu všecky klece otvíral. Císař čekal trpělivě víc jak půl hodiny a zatím se mezi stromovím procházel. Konečně sešlo se víc lidí, a Jozef nepoznán od žádného, všecko si pohodlně prohlídl. Když odcházel, vtiskl strážníkovi 10 dukátů do ruky a tento s ustrnutím a uleknutím seznal, že je to císař a bratr královny francouzské, kterého tak dlouho čekati nechal.

V Paříži navštěvoval Jozef ústav hluchoněmých a velmi přívětivě rozmlouvával s ctným abbem de l'Epé, zasloužilým zakladatelem toho požehnaného ústavu. Při odchodu císařovu obětoval abbé pánům z ko.monstva spis: »o cvičení hluchoněmých«, přiloživ také zapečetěný svazeček pro pana hraběte Falkenšteina, s tou prosbou, aby se neotevřel dříve, než ve Vídni. Císař ale nejsa milovník dlouhého čekání, rychle svazeček rozpečetil, řka: »Zde jsem také ve Vídni.« Nalezl ve svazku týž výtisk o cvičení hluchoněmých, skvostně vázaný a s erbem císařským, ve zlatě vtisknutým. Poněvadž měl ale Jozef předsevzetí, žádný dar nepřijmouti, jenž by mu byl obětován jako císaři, tedy se chvilku rozmýšlel; aby však ctihodnému stařečkovi bolest nezpůsobil, přijal dar a obětoval mu za to zlatou pikslu s padesáti luidory, které na rozdanou mezi školáky určil. Když ale abbé císaře při odchodu chtěl vyprovázet, zadržel ho tento, řka: »Pane abbé, vám jest čas drahý, lidé jako vy, nesmějí čas mařit marnými zdvořilostmi.« Na druhý den poslal Jozef tomuto ctihodnému duchovnímu ještě 500 dukátů k podpoře, s připojením žádosti, aby někoho v učení svém vycvičil, který by také v císařských zemích takový ústav založiti mohl, což se napotom také stalo.