rám rozmaru. Vaše dobrotivá sestra jest matka naše, a tak vy jste ná'š strejc, a my vaše služebnice. Vivat, ať žije ten dobrý pán,, jenž peníze plnou hrstí rozdává!«

U dvora francouzského byl jednou císař pobídnut, aby s sebou v karty hrál. Jozef dobře věda, že se obyčejně hraje velmi vysoko, odepřel to, a otázán jsa, zdali nerad hrává, dal za odpověď: »Já nikdy nehrajú; neboť panovník, když prohraje, prohraje peníze svých poddaných!«

Když císař bylinářskou zahradu v Paříži, jež stála pod správou znamenitého zpytatele přírody hraběte Buffona, navštívil,, chtěl tento učenec císaři obětovat výtisk všech spisů svých; Jozef ale odpověděl, že by mu velmi milé bývalo, přijmout z ruky spisovatele výtisk, ačkoli sám již ho má, a velice si ho váží, že sobě' ale umínil, v Paříži od nižádného, nechť to, kdo chce, daru nepřijímat.

Jednoho dne najal císař v Paříži vozku, aby ho do Luxem-burku vezl. Kočí otevřel dvířka a pravil, že mu to dnes velmi milé do Luxemburku jeti, poněvadž prý tam také císař přijede,. a tak že bude míti potěšení, císaře na procházce uzříti, jen že se bojí, aby ho nezmeškal. »Neboj se,« řekl císař, »sotva tam bude císař dřív než my.« U brány v Luxemburku podal Jozef kočímu dvoudu-kát, tento však volal za pánem, že se zmýlil, císař ale stál na tom, aby jen peníz podržel; tu teprv oči se otevřely vozkovi a k největší radosti pochopil, že nejen císaře viděl, ale i také vezl.

Něco podivného a neobyčejného uzřel císař v Paříži. Jednou byla veliká slavnost vojenská, které i on přítomen byl. Tu se dalo najednou do notného deště, a hned rozevírali francouzští vojenští důstojníci své hedbávné deštníky, a jeden z nich také podával svůj deštník císaři, jenž nedbaje na déšť, na vojsko hleděl. Jozef ale zkrátka odpověděl: »Já se deště nebojím.« I bylo směšné podívání, jak rychle důstojníci, příkladem císařovým zahanbeni, hedbávné střechy sjímali a do pošev zastrkávali.

Při příležitosti, když rozhlášeného Rousseaua navštívil, trpce-se tento zmínil o Francouzech. Jozef totiž tázal se ho, jak to přichází, že on, který tak výborně spisuje, v stáří svém hudebnictvím se obírá? Rousseau odpověděl: »Dost dlouho jsem poskytoval Francouzům příležitosti k přemýšlení, ale nepřemýšleli, nyní jim dávám příležitost k zpěvu — a oni zpívají!«

Na své cestě do Kaenu dozvěděl se Jozef, že má býti přítomnost jeho plesy, ohňostroji a jinými veselkami slavena. Nejsa ale,. obzvlášť na cestách, přítel takového uctění, ponechal komonstvo své nazpět a jenom v průvodu jediného služebníka šel pěšky skoro dvě míle cesty až do vsi Vileru, kde mu nemohli ničím posloužit než chlebem a sýrem a sprostým vínem. Ostatně musel spát na.