slámě, přes níž jedině jelení kůže byla rozprostřena, kterou císař jia všech cestách svých s sebou míval.

Na blízku města Brestu dal se císař na obyčejné lodičce přes řeku převézt. Na loďce bylo také několik selských dívek a jedna z nich hledíc nějakou chvíli pozorně na císaře, důvěrně promluvila k něnra: »Pane, nejste vy bratr naší královny?« K tomu když. posvědčil Jozef, pravila dívka dále: »O tedy byste mohl také dobré slovo dáti králi, aby nám propustil naše milovníky, kteří tamhle pro trochu pašování musejí na galejích veslovat. Jistě by jste nám spůsobil veliké potěšení.« Laskavý mocnář poznamenal si jména trestníků a v několika týhodnech byli propuštěni, poněvadž se vyšetřilo, že trest za malý přestupek jejich příliš byl přísný.

Když císař přijel do Genevy, obdržel hrabě Koloredo, který jej provázel, psaní od pana Veslová, Kusa velmi letitého, který již za času Karla VI. ve Vídni byl ruským rezidentem. Pan Veslov prosil hraběte, že by rád došel té milosti, viděti pana hraběte Falkenšteina. Císař, jemuž byl dopis ten poukázán, hned sám šel k panu Vesloví a velmi rozmarně s ním pohovořil. Když odcházel,, prosil pan Veslov, až do poslední chvíle za to maje, že má hraběte Koloredo před sebou, opětně, aby té cti dojíti mohl, toho vznešeného pocestného uzříti. »Vždyť jsem to sám, milý stařečku!« pravil Jozef, a srdečně mu ruku stisknuv, odešel.

Hned po smrti Marie Terezie odeslal císař Jozef knížeti Kounicovi vlastnoruční list následujícího obsahu: »Můj milý kníže! Až do té chvíle nevěděl sem nic jiného, než jak bych byl poslušným synem, a to také vše bylo, co jsem věděl a při tom byl jsem blažený, neboť jsem měl matku dobrotivou. Ale smrtícŕ ton ranou osamotněl jsem v čele zemí svých a obtížen břemenem,. které se mně zdá příliš těžké a nad sílu mou. To jediné, co mě ještě udržuje, jest přesvědčení, že i další ponaučování a rada vaše-mně při tak důležitých a těžkých záležitostech nemálo ulehčí, a proto také píšu vám, abych vás o to co nejsnažněji požádal.« Józe:!: vůbec ctil a vážil sobě knížete Kounice, jakožto velmi moudrého státníka a zkušeného ministra.

Pohnutlivý příklad, jak velmi sobě císař Jozef knížete Kou-i vážil a jej miloval, poskytují následující dva dopisy. Mezi noty totiž, jež byly po smrti prince Karla Lotrinského (bratra císaře Františka I. a manžela sestry Marie Terezie) z Bruselu do Vidně přineseny, nalézala se také starodávní převeliká piksla; byla ale jen proto převeliké ceny, že obrazy všech oudů rodiny cí-sařské ozdobena byla. Tu poslal Jozef knížeti Kounicovi s násle-dujícím listem: »Můj milý kníže! Nemohu opominouti, abych vám neodeslal tuto pikslu, jižto jsem právě z Bruselu obdržel, a kte-