zely, do všeobecné nemocnice odevzdaly, aby bylo to víno k posil-nění uzdravujících se churavců určeno.

Při nastoupení vlády vyzdvihl císař Jozef největší díl tak nazvaných deputátu, které někteří ouředníci kromě svého platu dostávali. Jistý duchovní zadal poníženou prosbu, aby mu dosavadní deputát vína ponechán byl. Císař ale napsal na kraj supliky: »Na žádný způsob, moji duchovní musejí býti střízliví.«

Hned po smrti matky své psal císař znamenitému francouzskému ministru vévodovi Choiseul-ovi následující list: »Císařovna, matka má, zanechala mi veliké mocnářství, ministry a generály znamenitých schopností, věrné poddané a slávu takovou, že to každému nástupci za těžké, ji udržeti. Vždycky jsem ctil její cnosti a v největší uctivosti měl jsem její karakter, a proto ctím také její pamáku, a na její srdce nezapomenu, co živ budu. Z ohledu ouředníků dokázala tato mocnářka obzvláštní umělost vladaření. Kounic co ministr zevnitřních záležitostí, Hatzfeld, co ředitel domácí státní správy, a vyslanci při mnohých dvorech dokazují, že znala dary ducha, že si jich vážila a je také odměňovala. S řediteli v provinciích nejsem docela spokojen, a budu pozornější na vše jejich jednání. Také stav financí v zemích Rakouských má jiného zřízení zapotřebí. Musím zavést hospodaření a v mnohých věcech skrovnější vydání, ač to některým bude nemilé, které to zastihne. Ale dosavád jest mi to všecko příliš nové, musím se v tom ještě lépe poohlédnouti. Musím povinnosti své nové hodnosti s ouplnou známostí a vědomostí všech věcí spojiti, jinak byl bych jen vladař jako sultán, jenž nezná nic, než své vyražení, a o pravých povinnostech své hodnosti zhola nic neví. Mějte se dobře, co se mne týče, nebudu dříve blažen, dokud neproběhnu uloženou sobě dráhu — a nejspíše již budu — kmet.«

Jako všickni velicí muži byl i císař Jozef ouhlavní nepřítel vší hrdosti a prázdných obřadů či ceremonií. Když ho jednou chudobná dáma o nějakou pensi prosila, tázal se Jozef, má-li děti? »Mám, Vaší Milosti, tří slečny a dva mladé pány.« Císař zkrátka na to odpověděl: »Já jsem také dvě holky měl, ale umřely mi.« Jednou z večera procházel se Jozef v zahradě, Augarten nazvané, jako obyčejně prostě oblečený, a setkal se s dívkou, která sedavě plakala. I ptal se ji mocnář, proč pláče? Že byl ale jen prostě oblečen, nechtěla se mu dívka svěřit, až teprv po dlouhé domluvě vyjevila, že je chudobná dcera po vojenském důstojníku, ai matka její že po ^smrti otcově převelikou nouzi trpí. Mocnář otázal se, proč nejde k císaři? Dívka odpověděla, že již několikrát prosbu zadala, ale vždycky že byla odmrštená, že císař všem rozdávat nemůže. Jozef dal jí tři dukáty a pravil, aby se upokojila a na zejtří v deset hodin aby přišla do kontrolní chodby, že se za