Zasloužilý páter Parhammer byl, jakž povědoino, od císaře Jozefa za správce nově zřízeného sirotčího domu ve Vídni zvolen, a ústav řízením jeho dobře se dařil. Když pak jednou císař ten ústav navštívil, stěžoval sobě Parhammer na mnohé překážky, jež se mu všady při řízení jeho v cestu kladou, a připomenul také mnohé tupení, jež mnohdy nezaslouženě na své uši slyšeti musí. Jozef ale usmáv se, řekl: »Dělejte jako já, nechte blázny mluvit.«

Jednou jel při ustavičném dešti do zahrady (Augarten). Na cestě potkal zahradníka z Šenbrunu, jenž měl obě tyto zahrady k obstarání. Zastavil a tázal se zahradníka, proč v tom dešti vůz nevezme. Zahradník vymlouval se, že mu na takové vydání plat nestačí; tu mu Jozef rozkázal, aby si k němu do kočáru sedl; že ale tento tak velmi poctěný při jízdě velkou ostýehavost jevil, pravil k němu císař při vystoupnuti z vozli žertovně: »Byloby náleželo, abych vám jako hostu, pravou stranu byl dal, poněvadž jsem musel koně řídit, musíte mně tu nezdvořilost prominout.«

Jakýs panský myslivec zastřelil v císařské oboře jelena, a byl odsouzen, aby sto dukátů platil. Jozef sice ortel potvrdil, poněvadž se přesvědčil, že myslivec má čím platit; pokutu ale rozkázal odevzdat Milosrdným bratřím k založení posteli pro chudé nemocné myslivce.

Kdosi umřel a nezanechal manželce a četným dítkám nic jiného, nežli koně a kočku. Kůň byl ale ku podivu krásný, tak že ho znatelové za 500 dukátů cenili. Podivný člověk ten ale ve své poslední vůli ustanovil, aby kůň i kočka se prodaly; co za koně se utrží, aby se dalo jistému bohatéimi hraběti, a co za kočku, to aby pozůstalé vdově a sirotkům náleželo. Prodej ten měla nebožtíkova manželka obstarat. Nebohá hořce plakala nad tak nespravedlivým ustanovením; tu jí ale Bůh vnuknul myšlénku, aby tuto svou záležitost císaři přednesla. I pospíchala tedy do kontrolní chodby a byla od Jozefa velmi laskavě přijata. Vyslechnuv stížnost její, dal jí takovou radu, že mohla k penězům přijíti a při tom zákonu zadost učiniti. Potřebovalť ovšem onomu hraběti jen slovo říct, a ten by se byl zajisté odřekl požadování, k němužto dle nadřeěeného kšaftu ouplné právo měl. Jozef ale dal ubohé vdově tuto poradu: aby s koněm a kočkou, na trh šla, a na žádný pád koně bez kočky neprodávala, nýbrž za koně jen 1 dukát a za kočku 499 dukátů požadovala; tedy kdo chtěl krásného koně obdržeti, musel za šerednou kočku 499 dukátů dáti, kdežto se dost brzy mnoho kupců na kočku vynašlo, a vdova tedy 499 dukátů, jakožto její spravedlivý podíl sobě přivlastnila; ten jeden za koně obdržený dukát věrně pánu hraběti doručila, který, když vdova mu ten celý příběh vysvětlila, zahanbeně jí ještě ten jeden dukát daroval.

Jsa princ ještě, chodíval Jozef s vznešenou svou máti Marii Terezií do Luxemburku na lov krahulci. Tam obyčejně se shromáž-