díla nejvyšší 'panstva a povyrážela se pro ukrácení času rozličnou hrou. Jestli císařovna vyhrála, nebo výhry byly znamenité, vždy je mezi méně možné osoby rodiny své rozdala. Jednoho dne uzřel princ Jozef přede dveřmi starého vojenského důstojníka, jehož smutný pohled tak velmi prince pohnul, že se ho na příčinu jeho zarmoucenosťi tázaí. Dozvěděl, že stařeček má tři syny, též ve službě vojenské, jichž z nedostatku vlastní obživy podporovati nemůže. Pravil také, že již dlouho o nějaký milostivý příspěvek prosí, však že mu nelze něčeho dojíti. Jozef vytáhl z kapsy váček s několika dukáty a daroval ho důstojníkovi, rozkázav mu také, aby každodenně v císařském paláci ve Vídni najíti se dal. Takto obdržel kmet častěji několik dukátů. Důstojníkovi ale bylo to po-dezřivé, pročež vypravoval všecko věrně princovu pěstounu, a tento mocnářce. Nyní teprv pochopila císařovna, proč se jí malý princ vždy při hře velmi lichotí. Vždy tak dlouho prosil a lichotil, až mu máti hrstku dukátů darovala, načež zmizel jako blesk a daroval je důstojníkovi. Pohnutá nad takovou dobročinností svého synáčka, povolila Marie Terezie starému vyslouženci poprosený milostný plat a jen princi předházku učinila, že jí tak dobročinný svůj úmysl nezjevil.

Jedným dnem byl princ Jozef s pěstounem svým na honbě. Princ zimou se třásl a pravil: »Dejte mně plášť!« Na to pěstoun: »Princi, osoby vašeho rodu, když o sobě mluví, musí vždy první osobu mnohočetného počtu jmenovati, a tak řekne se: »Podejte nám plášť.« Po několika dnech stěžoval si princ na bolení zubů, a připomenuv si nedávné ponaučení, pravil: »Ach, náš zub, náš zub!« Pěstoun podiviv se, co princ praví, řekl: »Vždyť mně zub nebolí!« »Již vidím,« pravil princ chytře, »že plášť nám, zubů bolení ale mně samému náleží!«

Jednou dobou procházel se císař Jozef ve Vídni po uhelném trhu; náhle uvrhne se před ním ženská na kolena svá a prosí o milost za svého do pevnosti odsouzeného muže, podává císaři důkladné spisy o nevinně odsouzeném. Císař ihned na ulici požádal péro a papír, aby rozkaz o propuštění nevinného napsati mohl. Průvodčí Jozefův připomenul mu, že by věc ta sečkati mohla, až se na hrad navrátí. Milosrdný mocnář ale pravil: »Kde je čest v nebezpečenství, nesmí se ani okamžením prodlévat.«

Měsíce února 1783 cvičilo se ve Vídni na předměstí »Jozefov« nazvaném oddělení jízdy před císařem. Při tom cvičení kázal Jozef špaňhelské jezdce (jakýsi způsob kozlíků ze silných trámců zhotovených a křížem šprejly proražených) přinést, a tázal se vojáků, kdo by z nich se pokusil i s koněm přes ně skočiti. Ze všech ale jenom jeden se hlásil, řka: »Ráčili jasnost císařská poroučet, přeskočím i s koněm; totě mně maličkost.« Na to pravil Jozef: »Obdi-