str. 56
* Babské hody kmotrům. Když jde šestinedělka k úvodu, sezvou se kmotři a jiní známí a příbuzní na babské hody. Tu častují se bábovkou, cukrovím i peěeněmi se zelím a napájejí se hojně kořalkou. Bábě, jakožto po kmotřích první osobě, přísluší obsluhování. Jakmile kořalka v žilách se trochu rozhřeje, proskakují šprýmy a žerty, často dosti rozpustilé. Zvláště tomu běda, na koho vtipné ženy šípy a hroty vypuštějí, aneb koho na hoblík dostanou; nabírají ho a šoupají ním, až mu úzko. Při těchto hodech bývá šestinedělce od hostů mýdlo darem přinášeno.
(Š e m b e r a, Vys. Mýto.)
* Staré peřiny jako nové připraviti. Staré peřiny mohou se podle návodu hokynáře J. Čapka vyčistiti. Přebere se peří zvlášť a prach také zvlášť. Sýpek se vypere a dá se na bělidlo, aby všecky skvrny vypravily se. Pak se dá nastrouhané mýdlo v kotli vařiti, rozdělené peří a prach v pytlíkách dá se do kotle a hodinu se v něm povaří, pak se dá na vošítky a asi třikráte studniěnou vodou se proplákne. Když několik pytlíků v kotli se povarilo, dá se do kotle opět voda čistá a jiné mýdlo. Když všecko peří a prach již vyvařen a proplákimt, prostře se na čistou půdu, a když počíná prosíchati, denně několikráte se protřese. Když uschlo, dá se opět do sypků, ty se denně na slunce prostírají a náležitě vyklepávají, načež jest peří to, když takto náležitě vyschlo, opět jako nové. Máme-li peřiny, v nichžto peří schuchválovatí, vyndá se ze sypků do velikého kotle, pod kterým řeřavé uhlí, a peří v kotli tom holí míchá se, až se do horka prohřálo; pak se peří na hustém sejte přeposeje, aby nečistota vypadala. Čisté peří s vrchu pak se sebere a do sypků naplní; naplněné sypký nejpředněji pak se na teplé slunce pokládají a tudy zas krásně nakynou. (Záznam v Přeborově o prázdninách 1906.) M. Valenta.
* Zaříkadlo proti stříli příčinou přezdívky. »Naše maminka (dej jí Pámbu nebe) unměla zařikávat na. stříli. A starej Zavadil se s ní ňák hněval a ptal se Krejzky, esi neví, gdo to umí taky zařikávat, že má stříli. No vona mněla hodně dětich, myslila si: Pár šestáku bude dobrejch; řekla, že to umí. A zařikávala: Jeden kožich je lepcí, než žádnej kožich; dva kožichy jsou lepcí než jeden kožich; tři kožichy lepcí než dva, a tak až do desíti. — No von tej přišel do kovárny a povídá: Tak už se nemusím starý Briksky prosit; Krejzová mi taky zařikla, a řikal jim to. A holt voni se mu smáli a tak už mu zůstalo »kožich«. (Vyprávěla Fr. Švehlová, 36 let, pocházející z Bukole.) Fr. Homolka.
* Pověry o hřbitovu, pohřbu. (Vlěetín u Č. Dubu.) — Kdo na hřbitově jí, tomu zůstanou po smrti otevřená ústa. Bl. Maruškova 1910. — Kdo na hrobě trhá květiny, tomu po smrti všecky květiny na hrobě zahynou. L. Šťastná 1910. — Když je někdo lakomý, tomu po smrti ubývá hrob. L. Bureš 1910. — Kdo při pohřbu jí,
|
|
