Kramář provádí mimo svůj obchod ještě jinou živnost, to jest: je-li po jarmárce, vezme kramářka jedno dítě na záda a druhé za ruku, a jde žebrotou, anebo prodává po domíeh modlitby, písně a historie tištěné v Litomyšli, v Jindř. Hradci, v Praze »u tří lip«, při čemž ovšem na žebrotu také nezapomene.

Jim podobný druh lidí jsou o jarmárce písničkáři. Jsou to obyčejně kramáři na mizinu přišlí, anebo flašinetáři, harmonikári, ježto nemilují mozolů. Jsou to ubozí, nejmizernější tvorové. Představme si dvojiqi, muže a ženu, kteří jsou tak otrhaní, tak zanedbaní a zpustlí, že ani popis jejich úboru nevábí, ba odpuzuje. Každý z obou nevzhledných »stvořeníček« (jak sami se nazývají), drží v umouněné rucfe asi dvacet písní a první právě odzpěvují. Není to zpěv — pouhé hekání, helekání, huhňání, škvrčení, mručení, mňoukání, žvýkání, hlasu překusování.....Na plátně ve čtverečkách mají křiklavé obrázky, na něž hůlčičkou ukazují při jednotlivých slokách. Přezpívavše, nabízejí okolo stojícím píseň ke koupi.

Sotva byl kramář jakž takž boudu svou postavil, začne to pod podloubím nebo v průjezde někde šuměti a hučeti. Obrátíš-li se tam, uvidíš odevšad spěchající ženy, hospodyně. Jdou po dvou i po třech pohromadě. Tak čiperně rukama rozkládají a mrštně jazykem »melou«. Látkou jejich hovoru jest len, příze, tkadlec a plátno, na místo, k němuž pospíchají, jest stanoviště lenařů, kteří koudel za len prodávají. Lenaři, po jarmarcích jezdící, jsou nejvíce horáci. Na Chrudimsku je poznáš po červeně prouhované čepičce, po dlouhém kožichu a po vysokých německých botách. Nejlépe pochodí, kdo len koupí od selek, nebo ten je buď naskrz špatný, buď naskrz dobrý, a kupující nemůže býti ošizen.

Živost předpoledního jarmarku rozmnožují nemálo přezáci, to jest, lidé obchodující s přízí. V krajích, kde se len jenom poněkud daří, zabývá se nejchudší třída lidí v čas zimy předením a prodávají nejvíce přízi svou přezákům, kteří ji pak sem a tam rozvážejí, anebo jsouce tkalci, plátno, kanafas a podobné látky z ní zhotovují. Kdo nechce býti od těchto lidí na krev utištěn, ať se o to postará, aby na prodej odhodlaná příze byla dobrého motání, to jest aby měla svou míru. Mimo přízi přinášejí se také plátna od vesnického lidu na prodej, stává se to ale pořídku.

Co se toto kdesi v tmavém koutě děje (nesmíme zamlčeti, že lenaři z nám povědomých příčin vždy jen tmavá místa za své stanoviště volí), přibývá na náměstí víc a více lidí, bouda za boudou vyrůstá. Khici kupují od hrnčířů hliněné píšťalky a zvonečky. Běhajíce pak v houfích, tropí hřmot a hluk, který se celou prostorou náměstí rozléhá.

Okolo desáté hodiny přijíždějí vozy soukenniků, židů, klobouč-níků a jiných jarmarečníků. Nyní nastala doba, kde se jako o zá-