vod běhá, kvičí, skládá, roznáší, snáší. Tu se jeví nespokojenost s místem. Počne hádka, a policajt s přísnou tváří rozhoduje, když jinak smíru docíleno býti nemůže, tamhle se rotí celý dav rozzlobených soukenníků v děsivém šumotu a rozhorlení, neboť jim jiné

místo než jindy bylo vykázáno. I zde policajt prostředníkem, _

zlořečí, láteří, hájí se, dokazuje, že jinak nemůže býti, »jelikož byl pan přednosta tak rozkázal«. Mír. Policajt konečně to dovede svou výmluvností tak daleko, že se dav rozejde, aby rozpínal plátěné boudy.

Největší práci mívá policajt mezi prodavači židy. Jeden křičí, že bude státi příliš v pozadí. Druhý dokazuje, že měl o předešlém jarmárce jinou boudu. Třetí není spokojen, že má státi naproti čtvrtému, a pátý se směje, že jest nejvíc »na ráně«. Zajímavá podívaná na jitření, posunky šklebivé, šermování rukama, běhání, skákání, točení a vrtění. Prudká mela se skončí obyčejně, že sám pan přednosta svým závažným hlasem rozhodne, jak a co se má státi. Tu se ovšem pak nikdo neopováží vybírati, ale nespokojenost se jeví dále reptáním, zlobivými pohledy a hlavně schválním pohazováním balíků a třískáním truhlic.

Na věži odbilo jedenáct — čety lidu hrnou se odevšad do městečka. Několik kluků hvízdajících, skotačivých, s chechtotem a s rozpustilostí, vykračují si s krůsnami, plnými, svrchu plátnem potaženými. Ševcovští tito učedlníci, prohýbají se pod nákladem zavánějícím čerstvou kožinou. Břímě těžké, ale kluci poskakují, šká'dlí druh druha, vespolek žerty tropí. Jen nastrč ucho! Šprým za šprýmem letí z úst. Každému stavení, kolem něhož jdou, dovedou nějakou chybu vyčísti1, a neradi nechají na pokoji toho, o němž se domnívají, že se jim pomstíti nemůže a že nic od něho neutrží, jak si libují, »na chrám páně Bouchala«. Nečiní to ze zlomyslnosti, bujná krev nedá jim státi, nedá jim pokojně se chovati1. Jak jim otrne jen drobátko od potěhu mistrova, již se vysmívají, že »se na-bumbali ze škopíčku hemeně« a vtipy, laličnické nápady jen jen srší, soptí!

Za nimi pospíchají jich udýchaní mistrové s »žežilkami« na ramenách, se zástěrami podhrnutými pod kabátem, s květovanými šá'tky na krku, s čepicemi čtvereékovanými se »šiltem«, s »ulmov-kami«, faječkami v ústech. Co tu živého rozládání rukama, co hašteření, přesvědčování, co vrtění a co nadějí i předstíraných vytáček v řeči. Věru, nepovstalo nadarmo přísloví: Ty běžíš jako švec na jarmark.

Tam jde jiný shluk lidí. Větší krůsny, větší nosičové. Mistrové nesou bidélka a příčky rohatin, po nibhž své výrobky roz-věšují. Jejich krok jest odměřený, vážnější, pod kabátem ;mají modré zástěry a neuvidíš mezi nimi čepice. I jsou to kloboučnici.