Přiblížila se třetí hodina, na náměstí se rázem zmáhá hřmot a křik, větši pohyblivost, větší živost. Švec postavil bidélko a vyvěšuje obuv všeho druhu, kožešník a kloboučník nastrkují na ro-hatiny výrobky, soukenník rozkládá a rozvinuje své balíky, žid volá, křičí a láká, lid městský a selský prochází drobným krokem se mezi řadami bud, tu se diví, zvědavě prohlíží a chválí, tam haní a tupí, tu se ptá na cenu, tam se pouze ušklíbne na pobízejícího. Rozšafné hospodyně prohlížejí moudře kupy hrnců a vrtíce hlavou, zkoušejí poťukováním jejich dobrotu a trvanlivost. »Pojďte, panímámy, paňmaminky,; jen pojďte, vybírejte,« volá hrnčířka, babička při tloustla, pod modře barvenou plachetkou. »Jsem ze Svratky a moje hrnce jsou lepší než nejlepší punclové. Jen zaťukejte! Jaký to hlas! Klepněte stříbrem o stříbro, neuslyšíte nic lepšího. Nu, kupte, kupte! Dejte počinek. Smluvím se, špatné časy a jísti se chce předce. Vidíte, pantáto, tenhle hrnec má dobrou konev a za deset krejcárků! Že to jsou peníze1? Ale to by nemusel míti oči, kdo by řekl, že ten hrnec za to nestojí.«

Pohleďme jen na rozšafné selky, jak způsobně v městě si vykračují a jak se snaží i po městsku hovořiti. Podávají kmotra kmo-třiěce ruku, sdělují si, dřív, než se dají do kupování, domácí záležitosti, co nového, kdo umřel, kdo se narodil, kdo se oženil, kdo prohrál v kartách, kdo půjde na vojnu, proč přesadili hajného, proč bude máslo lacinější a tvaroh dražší, kde koho okradli, jak se o Martině chasa ve vsi promíchá atd. Živé mrtvé přesoudí. Vtělené denní a týdenní zprávy z netištěných novin krajinských! »Jak po-dydám, kmotřičko, bylo váto to tenké dýle plátno, ale co! pod du-dem tam za pašťaty rozložili se cikáni. Plátno je pryč a po cikánech ani slychy vidy.« Selka postavila na dlaň veliký hrnec, kotníky druhé ruky do něho ťukala, div že střepy z něho nepadaly. Hned vedle jiná selka velikým pekáčem tak točila, jako by se roztlouci nemohl. Pochvalují si hospodáři a pokyvují hlavami, když rychtář velebí hospodyně: »Jak jsou tvorové ženského pohlaví přede nad míru šikovní, protože se vším tak zacházejí, jako by se s tím byli zrodili, a opatrní, protože dříve věc nekoupí, pokud jí nepoznali tak, že nelze jí lépe poznati.«

Zastavíme se u kloboučníků. Jaká tu rozmanitost! Tam stojí tatík s Jirkou, jemuž, div že nedostane na čele krvavé mozoly a odřeniny, kloboučník »hečmá«, tlačí na hlavu s vlasy rozježenými klobouk o palec užší, než hlava. Kluk stahuje celo, mračí se, škemrá, prosebně se dívá po tatíkovi, ale plakat nesmí, protože to právě klobouk, jejž může tatík koupiti. »Klučíku, klučino, jakého šviháka to budeš dělat!«, lichotí kloboučník. »A věřte na mou dobrou věru, pantáto, lepšího klobouku zde pro vašeho syna není a není a není, povídám, jářku, koukněte sem nebo tam, všude jako byste našil štětiny a štětiny, no jaké štětiny! Haha! Bodejť i šlaka šlakovee