šlahouna, bodejť v neděli u vás posvícení? Klučíku, klučino, to musíš mít nový klobouk, bez klobouku žádné posvícení. Tady dáte dva bez řeči sice, ale bez pěti, ať jsem šelma, ať se světla měsíčního nedočkám, mám-li při něm dva groše! Povídám, jářku, dva groše! No, pantáto, však víte, zajíců bylo málo, a čert aby kupoval kůže, když není zajíců. Z koček a syslů klobouky špatně by se rozěepej-řily.« Sedlák podává tolar a kloboučník se naůuškubne: »Co, to bych musel jít krást a rodina by chodila na pastvu na obecní!« A strhne klukovi s hlavy klobouk. »Jen pak se podívejte na tu dobrotu! Ať jsem čertův, ať jsem tra j cen, pakli jsem kdy lepší klobouk udělal.« Při tom si odplivne a na klobouk foukne, až tváře nadýmá, že se pruhem rozěepejří. »Jen se podívejte! Nu tedy a nu proto. He, není to klobouček? Vidíš, klučíku, klučino, tatík tě nemá rád, nechce ti koupit, co se ti líbí, S Pánem Bohem! Však ještě rádi přijdete!« Nastrčí klobouk na bidélko a chce pověsiti . . . Kluk se mračí, natahuje moldánky, popotahuje tatíka za kabát, mručí, kaboní celo, pohazuje, trhá nepozorovaně rukou, dělá, jako by ho celý svět mrzel. Tatík mezi tím, drže oběma rukama hůl, tluče do bláta, jak počítá, co má všecko koupiti a zda to bude moci koupiti, když dá tolik za klobouk, synkovi nedočkavému a již rozmrzelému. Kdo chce viděti českého sedláka, jak přemýšlí, »spekuluje«, torní) radím, aby si vyšel na jarmark, a vyhledal právě souseda, jenž má mnoho ke koupi, ale málo v měšci. Mačká krejcárky, obrací na dlani, škrábe se netrpělivě za uchem, špoulí, odhrnuje a shrnuje pysky, obočí stahuje, krčí a rozpíná, počítá a uvažuje, prichýli z pravé ruky palec ku prstům dvěma sousedním ve špetku a na prsty levé ruky poklepává, — no, no, však to není špatná vlastnost, rozpočíta-vost, hospodárnost, a byla by ke cti českému sedlákovi. Konečně padne tatíkovr oko na okřeněného, zamračilého synka, a již jest již jest rozhodnuto. »Pantáto, jářku, no — k rychtářovi ne-

' jdem, tolar a tři,« vypustí konečně tatík nesměle z úst, a usmívá se tak lahodně, jako by chtěl kloboučníkovi své otcovské srdce ukázati. Kloboučník, jenž úmyslně se zavěšením vybraného klobouku prodlévá, ohlédne se ledabyle přes rameno, strhne jakoby nevrle dolů klobouk, zatočí v něm oběma dlaněma, pohladí podšívku, foukne, až tváře nabobtnají, znova do jeho srsti,

~& postaviv se proti tatíkovi tak, aby i synka v ráně a v nedočkavosti podržel: »Nepřidáte nic? ani vindry?« »Těžko přidat,« odtuší tatík a synek se dívá hltavým hledem jen tak po očku s jednoho na druhého, jak to dopadne, neboť myslí na posvícení a na neštěstí, kdyby se snad se starým ošumělým kloboukem před krčmou a před chlubivou chasou ostatní musel proháněti . . . »Ať mne čerchmanti

vemou, vem to nešť, kata starého,« zvolá kloboučník, »utrpím škodu, a jakou, ale tu si ho máte pro radost mladíkovi a pro podruhy, abyste zase trefili k pořádnému mistrovi, který prodává