kloboučníkovi, který se kohoutí, zlobí, potěšení, že musí podruhé své klobouky rozvěšovati. Nebývať to ovšem příliš milé zaměstnání, ale kloboučník nevrlý nedá to na sobě znáti, dobře věda, že, kdyby své náladě povolil, snadno by i jiné kupce mrzutinou svojí odehnal, a tak bručí, mručí, láteří po tichu, ale jen pouze pro sebe.

Tamto se houpá celé hejno kaškýtků dětských z pěkných strakatin a se zlatými neb stříbrnými třapečky. Pod ni'mi se řadí vážné i bláznovské fintivé letní i zimní čepice všelikého druhu a rozdílné dobroty. Po stranách rozkládají přátelské kožichy rukávy své, jako by chtěly rozkládati ká'zání o budoucí přísné zimě. Kožešníci méně mluví než kloboučníci, a snadněji bývají uraženi. Avšak umějí také své výrobky dosti lákavě i lhavě chváliti. Jmenují kožešiny ze zvířat, kterých žádný přírodozpytec na světě jaktěživ nevidě] a neuvidí. Kožešnické výrobky lákají měšťáka i sedláka. Onen miluje parádní čepici, a sedlák teplou čepici a kožich. Zde trvá smlouvání a handrkování obyčejně déle. Kožešník navykl výrobky své považovati za nezbytnější než jiných řemeslníků a tedy nerad od vyřčené ceny ustoupí, netísní-li ho nouze nebo špatný »tržunk« o jarmárce.

Největší tlačenice bývá mezi ševci a židy. Boudy židů jsou ve dvou řadách. Projdeme je jednou, dvakrát. Posloucháme: To pěkný kartoun, zač? Aj, dobré zboží dobře se cení, a městské služky milují hodně veliké květy. Co? že to vylíčená pavučina? Nechtěj se klamati, toť právě ta nejlepší vlastnost kartounu! Aby do něho...! Ticho. Ta plachetka! jaká to velkost a potom co na ní barev! Pozor! To nepatrná cena, deset rýnských! Kup! dej tři, a za tři neděle budeš mít z brusu novou plachetku. Již prodáno! Prodavač si naplil na prsty, ušklíbl se do rukávu. Nemáš-li dost peněz, co z toho? však on tě prodavač zná, počká ti; a proč by nepočkal, když kupce a jeho jmění zná? Záruku má...

»Panna, růže všecko může, kobyla, pták, šelma sedlák! Jen s kuráží jen s kuráží! Pánové, pánové, bez kuráže nic se nedokáže! Hej, ať to letí, jako smetí. Ať to lítá, dokud svítá. Holá, holá, už to řinčí, komu v kapse krejcar břinčí, pospěš, honem, dokud čas, nevrátí se hned tak zas. Štěstí, štěstí nezabíjej pěstí. Za krejcárek šest krejcárků ... kdo víc sadí, ten víc beeére ... kdo má čepeni bez podsazení, nic si z toho nedělej, jenom pilně hřej a hřej, však bude-li Pán Bůh chtít, může se mu poštěstit! Hoši! hoši'! ryba v koši, jen jí dejte pít, bude se s várna dobře mít, kdo chce vesel být, nesmí o krejcar se bát, sic mu bude tisíc nouzí denně hrát! Hop ha hej hej, nemeškej, toč se prudce, ruče, ruče — trararaá, —<< Znáte tento druh lidí? Jsou to příbuzní kramářů, písničkářů, Zdánlivá krotká neviňátka. Kdo z diváků a posluchačů si myslí, že hra v kostky jest spravedlivá, bez šidby, ten by zasloužil, aby