ho kostkář hodně opentlil. Pozdě potom honí bycha a ošizen vzdychá1. Jednou, dvakrát vyhraje. Diví se, že vyhrál, a žádost ještě víc vyhráti1 vzrůstá, chuti na kostečný zisk pak přibýval Co? čtyřiadvacet zase kostkář vyhráli Čtyři a dvacetkrát prohřátí, jaká to délka! Teď vyhrál jiný, a ježto si doložil a vsadil dva-dcetník, jaká to pěkná výhra! I hrnou se další ziskuchtiví hošíci. Peníze jen lítají, a kdo vyhrává? Kostkář, poněvadž onen dva-dcetníkový hráč jest jeho zukuklený náhončí nebo společník.

Hra v kostky má několik druhů. Nejobyčejnější hra řídí výhru dle figurek, na kostku namalovaných. Tytéž figurky jsou naznačeny spíše, než malovány na voskovaném plátně prostřeném na bedně, na něž hráči sázky své kladou. Kterou figurku kostka, prohozená skrze jakýsi kloubec, svrchem po delším točení a řehtání, kloktání v soudkovité nádobce při zastavení ukáže, ta vyhrála a kostkář musí vypláceti, obyčejně za krejcar čtyři krejcary nebo deset. Kostkář, který svému řemeslu dobře rozumí, ví, jak kostku vrhnouti, aby v jeho prospěch hra vypadla, a buď nejmenší sázka vyhrává,, aneb neobsazená figurka.

Jiný druh hry v kostky jest, když rozličné věci, jako: dýmky, nože, hodinky, prsteny k výhře se podávají. Prostře se na stůl veliké voskované plátno, jehož okraj čísly rozličného druhu jest posetý. Čísla tato jsou buď červená, buď bílá, na červená se sází, bílá jsou na prospěch košíkářův. Čtyři neb i1 více kostek se vrhá, a které číslo suma jejich svrchních čísel sestaví, to dává výhru věci, ježto k číslu tomu náleží. I zde jest tolik podvodů, že sotva jeden z nich poznati stačí i hbitý počtář, totiž kostkář nedopočí-tává nebo přepočítává na svůj vrub vržené kostky.

Diváků kolem košíkáře přibývá. Přistoupil starý výměnkář, odhodlaný ku pozdní ženitbě, ke stolku, a kdyby si ho byl snad někdo povšimnul, byl by mohl v jeho oku zvýšený lesk poznati, prozrazující patrnou ziskuchtivost. Usmívaje se, poslouchal dosti hodnou chvíli košíkářovy rýmovačky, divil se u hrajících přetvářené chladnokrevností, i zase dychtivosti, která se jevila třesotem hlasu a těkáním zraku po košíkách a číslicích. Vyhrál-li kdo, cítil s ním zároveň jeho radost a přál, aby ještě jednou vyhrál. »Pantáto, hupty!« zvolal konečně kostkář, bezpochyby pozoruje, že by si rád přisadil. Starý ženich výměnkář se zamyslil, popošoupnul svou pangrotku, našpoulil hubu, sáhl pravou rukou do kapsy, vytáhl zbyíečný dvougroš a rozmýšlel, na co vsadí... Na pannu ířebas! V několika okamženích byly osíatní figurky obsazeny, kostkář zarachotil kostkou v soudečku, vrhl ji skrze kloubec... starý ženich nedýchal, neduíal, maje oči vypouleny a "sía dokořán, držel pravou ruku rozčileně do výše, jakoby měl celý svět za pačesy popadnouíi a jakoby se o krk rozhodovalo. »Panna!«, zvolal kostkář, pohlížeje na výměnkáře, jenž mlčky pla-