anebo tě po vojenskú přetáhnu!« »Ták!« usmál se švec. »To vám hned dokážu, že jsem také chodíval za bubnem; dřív mi ale přede povězte, kde jste koupil tyto střevíce?« »Co střevíce!« zakřikl ho výměnkář spurně. Padlo však oko jeho za rukou ševcovou do košíka, a hle, co to? Dva úhlední střevíčkové ležely v něm, a výměnkář nemohl sobě ani mistrovi ševci jejich přítomnost v košíku vysvětliti. »Pane mistře, tuším, všecko se mi zdá, že se mnou laškujete, šaškujetei« řekl hlasem mezi pravdivostí a žertem voleným, až prosebným. »Kde jste koupil ty střevíce?!« opakoval důrazně mistr celou silou svého rázného a rozhorleného hlasu. »Kde .jsem je koupil!« zabručel nyní nedůtklivě výměnkář. »Nikde jsem je nekoupil! Však vy víte, čtveráku, čtverácká liškou podšitá, kdo mi je sem nastrčil. Nechte mne, nemám kdy s vámi tu žvástati.« »Tak!« usmál se vítězně švec. »To půjde s těží tak snadno, nebo vy musíte vědět, že jest krást zapovězíno, a že, pakliže kdo předce tímto způsobem hřeší, musí si dát za to bubnovat na mistrově kůži. Že to nevíte?« »Má poctivost! mé ohlášky!« vzdychl starý ženich, a vida, že se na všech stranách dělají přípravy, aby proroctví v skutek vešlo, začal i on dělati přípravy, aby si slušným způsobem z tísně a z ostudy hrozivé pomohl. »Přítelinku!« řekl svému trapiči polohlasitě, »přítelinku, nedělejte mne nešťastným, mám před svatbou!« Sotva že byl slova ta vyslovil, s chechtotem vůkol voláno: »Co? ten starý dýmník má před svatbou? Ten starý blázen se chce ženit! Ten plesnivý hrdličák myslí na vdavky!« Vykoupil se výměnkář mistrovi, aby zmizel za jásotu a výsměchu nakupených zvědavců.

Nejhlučnější jarmark trval obyčejně za letních dob ode tří hodin do šesti. Pak se poznenáhlu lid ztrácel, hřmot a hluk umlkal, a když přišla noc, nebylo na náměstí slyšeti leda kroky opožděných kramářů, hrnčířů aneb domácích řemeslníků.

Tancechtiví vesničané opouštějí sály obyčejně, když již klekání odzvoněno, a sice veseleji, než byli přišli, nebo téměř každý jonák vede se se svou tanečnicí, nejzamilovanější své písně prozpěvuje. Vleče se jich pásmo jako konopí z močidla. Každý zpívá neb výská, rozladí se taková divná směs hlasů, že nesnadno určitého cosi rozeznati. Dívky se upejpají, ale po chvíli rozezvučí se jim také hlásky a přizvukují ku písním. Krajina se potápí u večerní soumrak, červánky na západě blednou. Tiše posloucháme, jen chvílemi, jako dech zašlých věků, zašumí vítr a zanáší do blízkých polí, hájů a lesů tklivě hravé tóny českého zpěvu lidového. Konečně zanikly, rozešly se mihavé postavy po silnicích, eestách a pěšinkách do noci, písně poznenáhlu tichnou, umírají, až pak plné noční nerušené ticho rozestřelo perutě nad ztemnělým krajem a nad ním mihá se třpytivá hvězda za hvězdou se