srpečkem stříbrného měsíce. V okolní krajině u města utichl jar-mareční ruch.

V městečku dokonává se ještě jarmark v krčmách. V mračnu dýmu a kouře sedí za kulatým stolem několik sedláků, kteří si byli umínili, jarmarku, jak náleží, užiti, a prodloužiti. Ten cpe do dýmky a kroutě hlavou a bubnuje na stůl zpívá, onen dýmaje drží v ruce sklenici s pivem a pro hovor znova a znova sklenici odkládá. Tam ten klepe o stůl skleničkou na »švindu«. Onen, sedě napolo odvrácen, křičí v náladě zpěvné na harfenistky, které při jarmárce chyběti nesměly, aby mu zahrály jeho zamilovanour

Jak jezdíval soukeník V. Simonides z Třebíče na okolní jarmarky.

když chodíval za ženou. Jiný dopřál si zvláštní lahůdky jarma-reění, krvavých jelit, »krváků«, které ani žemlí ani krup neviděly a již svým nahnědlým zevnějškem prozrazovaly jakost. U druhého stolu sedí několik měšťáků, popíjejíce hovoří o zlých časech a vojnách. U třetího stolu není slyšeti leč šustění a klepání karet, cinkot peněz a časem polohlasité zaklení, hlasy odměřené: »Pas. Cu. Plint. Majzl. O všecko. Forhont. Jen pozor na četníka« atd. Kdo že jsou ty postavy vysmahlé, bledé, vyzáblé, s těkavým zrakem a pichlavýma očima! Jsou to lidé, ježto karban za svou živnost považují. Dozvuky jarmarku. Jarmareční hyeny! Chodíce z jarmarku na jarmark, všude jen hrají, a spolu dobře jsou sehráni, druh druhu neublíží, spíše vypomůže, a vábí, svádí nezku-šance. Mnohý, jenž přišel v plášti, odchází i bez kabátu těše se ve své nehodě nadějí, že co zde ztratil, jinde opět vyzíská. Mnohý