str. 100
stravu, že sobě stravy dílem obhájiti nemohl, ó svatém Duše po koledě. (Výpisek K. J. Erbena z archivu Pražského: N. XL, fol. 135.)
* Jak vodní kníže se proměňuje. (Z pověr na Slovácku.) Jurka Michálek, handlíř prasaty, vracel se pozdě v noci lesem domů. Vyšlapanou stezkou pěkně si vykračoval bez starosti jak Bůh ví jaký pán a ještě i veselou písničku si popiskoval, ale najednou zabloudí a nemůže a nemůže najít pravou. Kde jaké křoví trnité prolezl, kde jakým bahnitým močálem napolo vyschlým se přebrodil, ale pořád bloudil a bloudil, že za sebou už sotva nohy vlekl; až tu z ničeho nic potká před sebou pána v zelených šatech. »Prosím vás, pane hajný,« povídá, »zablúdil jsem, už celé dvě hodiny sa tu plahočím lesem a světélka od dědiny pořád nevidím. Prosím vás, smilujte sa a ukažte mně cestu, rád bych do Chylic.« Neznámý pán se naň podívá a že cestu ukáže. Ale v tom pohlédne všímavý Michálek pánovi1 stranou na nohu. I ve tmě zpozoroval, že ten pán nemá jednu nohu obyčejnou, ale že má místo boty jakési dřevěné kopyto, koňské kopyto. Hrůza ho pojala a mráz mu přeběhl po zádech. Pohledem tím totiž vzpomněl si na všecka strašidelná vypravování své báby a dle nich hned poznal, jakého si to hajného vyvolil za průvodce. »Jarko Michálku, zle je,« zahučelo mu výstražně hlavou, »zachraň se, dokud není pozdě!« Ohromený handlíř byl by se nejraději hned skrčil někam do křoví, ale zelený pán držel pevně pušku na rameně a s handlíre ani na okamžik očí nespustil. »Snad se nebojíte,« smál se jaksi posměšně pán, »pojďte se mnou, za chvilku jsme na místě.« »Děj se vůle Páně,« zajektá pro sebe handlíř malomocně, a odhodlán na nejhorší věci, beze vzdoru se ubírá jak beránek pod obětní nůž. Zelený pán vodil přestrašeného Michálka lesem tam a sem, sem a tam a až se ho už dost navodil, obrátí se najednou a že také zabloudil, že musí k vodě, tak že spíš cestu najdou. Jak ubohý handlíř uslyšel ještě o vodě, už se nezdržel, ale uskočil za strom a upaloval cestou necestou, jen se za ním bahno rozstřikovalo. Domů se dostal až k ránu všecek utrmácen a propocen do niti C y r i 11 J. Berka.
* Ženská, vrtkavost. »Píseň posvícenská« z r. 1825, tištěná v Opavě u J. Opolinského, složená od slepého od narození. 1. Pověz mně, dítě mé, proč se tak měníš, proč v svých věrných slovíeh stálá nestojíš, dnes lásku slibuješ, zejtra rozlučuješ, to iimíš. 2. Tvejm slovům jsem věřil, v tebe jsem doufal, že bych podveden byl, to sem netroufal, však já v mé bolesti nad lidskou chytrostí nezoufal. 3. Nejěko mám odměnu za moji věrnost, za lásku upřímnou dáváš falešnou, tak srdce sužuješ, tvou falší morduješ, ukrut-nost. 4. Pověz, můj andílku, kde ses poddala, kde jest tvoje srdce a mysl celá, ó jak v krátkém čase všecka změnila se docela. 5. Já sem tvému srdci upřímně sloužil, a po tvém vzdychání dnem nocí toužil, tak srdce bolestí nad velkou chytrostí jsem soužil. 6. Snad
|
|
