stě našem můžeme uctíti, jestiť tak velká, — tak nesmírná, tak — tak — tak —« tu uvízl a nemohl dále ani slova promluviti. Císař chtěje mu v takové rozpačitosti pomoci, pravil: »Ovšem, radost vaše jest tak velká, že ji ani vyjádřiti nemůžete.« Zaražený mešťanosta s potěšením posvěděil a ustranil se.

Na cestě své přijel Jozef také do malého, chudého městečka; přece však měšťanstvo veliký náklad vedlo na mnohé slavnosti a osvícení města, tak že se tomu sáni císař velmi podivil. Lichotivý mešťanosta ale pravil: »Císařská milosti, městečko naše nic více neučinilo, než co povinnost jeho.« »Pravda,« doložil jeden z radních, »je ale také povinnováno (to jest dlužno), co učinilo.«

V městě jednom dal magistrát ke cti císaře Jozefa, jenž tudy jeti měl, veliký ohňostroj připraviti, co víc jak 1000 tolarů stálo. Však minul den po dni a císař nepřijížděl. Zatím nastal pamětní den založení radnice, což se vždy výborným kvasem slavívalo. I připadlo někomu z výboru, aby se při té příležitosti také ohňostroj zkusil, dobře-li vypadne. A skutečně zkouška tak dobře se zdařila, že na druhý den, když císař nenadále přijel, ze všech praskavek a praskavou nic nezbylo, než prázdné trubice.

Jednoho dne stál císař v paláci svém v zahradě »Augarten« nazvané, u okna, a spatřil paní nějakou, která brzy tu, brzy tam kvítí utrhla a do kytky vázala. Jozef tázal se sloužícího za sebou, zdali dosavád výstraha u vchodu zahrady se nachází, níž každý dožádán jest, aby nic netrhal. Sloužící posvědčil. »Dobře tedy,« pravil mocnář, »dej tamhle té paní, co kvítí trhá, zlatník, a řekni, že jí dám prosit, aby si za něj u některého zahradníka kytky koupila, nebo kvítí zde neroste pro ni, nýbrž k potěšení všeho obecenstva.«

Navštíviv kdys císař krále Pruského v Slezsku při vojenském cvičení, pravil po skončení všeho k generálovi Seidlici: »Pane generále, to byl kousek jako u Kosbachu, je mě líto, že nemdhu nějaký «as vaším školákem býti,«

Ubíralo se děvče již za soumraku k městu bázlivě a s očima sklopenýma. V levici neslo balíček, jejž po chvilkách pod paží dávalo. Za každého zachrastění aneb za blížících se kročejů ohlíželo se ouzkostně, aneb zastavivši se, nechalo jdoucí předejíti. Pakli ale někdo náležitěji v obličej jemu pohlédnouti chtěl, odvrátilo se za hlasitého povzdychování. Chování tohoto sobě povšimnul člověk zde se procházející v prostém hnědém povrchníku, v kulatém, hluboko na oči vtlačeném klobouku, a podle dívčí bázlivosti uzavíraje, že ji tato cesta trápí, přiblížil se k ni rychle, řka: »Nebojíte se, sličné dítě, touto dobou samotná? Dovolíte-li, doprovodím Vás.« Dívka odpověděla v strachu: »Milý pane, nechejte mne bez překážky cestou jíti. Aneb zač pak mne považujete?« A pádila krokem rychlejším dále, onen neznámý chvátal za ní, cestu jí zastoupiv. »Od-