poveď Vaše nevlídná,« pravil, »zjevuje zřejmě, že smejšlení mé neuznáváte. Já Vám ale za to ručím, že jsem se Vám ochranou nabídl jenom v tom dobrém oumyslu, abych Vás zde na osamělé procházce již za soumraku od nastalých snad nepříjemností ochránil; pročež doufám, že mi v oumyslu tom brániti nebudete, abych Vás na stanoviště doprovodil.« — Slova tato promluvil hlasem dojemným, důvěru vzbuzujícím, tak že dívka podezřením prv procitlým váhala. Posud však bázlivá a rozpačitá promluvila: »Děkuji Vám srdečně, nerada bych Vás obtěžovala, a nemám také již daleko.« Neznámý ale setrval na prosbě a dívka posléz v nabídnutí jeho přivolila. I doprovázel ji, mlče s něžnou šetrností. Dívka pak litujíc prvnějšího nevlídného chování svého, pravila chvějícím se hlasem: »Musím se přiznati zahanbená, že jsem Vám prvé pravdu nepověděla. Cesta má jest do té a té ulice.« »Touto maličkou nepravdou jste si mne tím více získala, a důvěra za důvěru. Že jsem se Vám ochranou nabídl, stalo se také jenom záminkou; zdá-ia jste se zarmoucená, slyšel jsem, kterak jste vzdychala, a tudy jste povzbudila outrpnost mou. Mohu-li Vám něčím posloužiti, učiním to srdečně rád.« A bylať to slova věru srdečná, a co ze srdce vychází, do srdce vchází. Dívka osmělivši se, oči posud sklofpeiié na průvodce obrátila, zhluboka povzdychla, při čemž se jí zaper-lily oči slzou, zvolala: »Ach, jáť jsem přenešťastná!« Neznámý domlouval jí tím srdečněji, aby se mu svěřila, na čem neštěstí její vězí. Načež dí děvče chvějícím se hlasem: »Ach, jáť bych trpký, nezasloužený osud můj snášela, pokorně vůli Boží podrobená, neboť on vždy vše k dobrému obrací, a však trápení mé ubohé matky, již-to hoře a nemoc dlouho již na lůžko uvrhlo, div že mi nerozedere srdce. Ach Bože můj! kdyby ji uchvátila smrt, co si pak samojediná, opuštěná počnu!?« A slze se jí valily proudem po lících, a lomila rukama žalostně. »Kdo pak jest Vaše matka, dobré nešťastné dítě?« tázal se průvodce, pojma a tiskna mírně ruku její. Děvče ale ruku neutrhlo, neboť soukromný její cit zvěstoval jí, že neznámý s ní upřímně smejšlí. »Matka moje jest vdova po setníku Nienhausenu.« »V kterém pak tému sloužil?« »Tuším u pěšího tému, jenž míval v Celovci stanoviště.« »A Vaše paní máteř nemá jmění?« »Maličkost, kteráž byla její vlastní, již jsme protrávily a teď nám oběma hynouti hladem a nouzí. Nemocná a slabá ničehož vydělati nemůže, a maličkosti, kterých já vyzískám, nepostačují, aby nás zbavily nedostatku.« »A což pak Vaše paní máteř o pensí nežádala?« »Již kolikráte, avšak nedostala ani odpovědi.« »Bezpochyby že se neobrátila přímo k císaři?« »Ó již kolikráte.« »O tom pochybuji.« »Ó zajisté, hrabě z S.... kterýž nás zná, nabídl se sám, že žádost naši předloží. Může prý u dvora mnoho, a jest prý i u císaře v milosti.« »Ten větroplach!« »Milý pane, činíte hraběti křivdu. Onť s osudem naším veliké má oučastenství, a jistě že to není