vinou jeho, že posud vězíme v bídě, nýbrž vinou císaře pána!« »A. co on za to může?« »Ach tenť o vdovy po dokonalých důstojnících nedbá, kteříž jmění i zdraví obětovali službám jeho.« »A od koho víte, že císař kdy od mateře Vaší slova dostal?« »Pan hrabě nás o tom mnohokráte ubezpečil, že se o nás přičinil, ale vždy bez prospěchu. Císař pán musí býti srdce zatvrzelého.« »Jeli tomu tak, tedy máte pravdu. Kdo Vám ale za to ručí, že ochránce Váš mluvil pravdu?« Dívka tvrdila, že o hraběti nejmenší pochybnosti nemají. »Dobře tedy, přesvědčte se, že i já cosi u císaře platím. Dejte mně písemní žádost, a buďte jista, že se císaři do ruky dostane. Jsemť v jeho službě, a sice Václav, jeho komorník. Přijďte zítra dopoledne clo hradu, a tažte se na mne, však já to již zařídím, abyste ke mně uvedena byla.« Za této rozprávky ušli jsou pospolu dosti daleko. V odlehlé uličce děvče zastavivši se, pravilo: »Teď se vám poroučím.« »Což bydlíte zde?« »Nebydlím, mám zde však cosi na pořízenou!« »Tedy posečkám přede dveřmi, až se zase vrátíte.« Dívka se zdráhala, dokládajíc, že by se zaměstknání, jaké zde má, prodloužiti mohlo, a že dopustiti nemůže, aby na ulici stál. Ježto ale onen neznámý žádal, že půjde s ní, přiznala se, že se o to jedná, aby u zástavnika některé ještě pozůstalé lepší šaty zastavila. »Mnoho-li pak potřebujete?« »Dva dukáty.« »Jáť ovšem zástavník nejsem, prosím vás ale, abyste ode mne peníze ty přijala, neboť toho jsem jist, že mi dluh ten brzy podle možnosti vrátíte. Teď ale se vraťme k příbytku vašemu.« A když se stalo tak, vtiskl jí do. dlaně u domovních dveří papír s penězi, a připomenul poznovu, aby zítra dopoledne do hradu přijíti neopomenula. Dcera vypravovala matce za střídajících se citů a nadějí a strachem o přestálém dobrodružství. A rozbalily jsou papír a shledaly místo dukátů dvou dvanácte. Matka spatřivši to, ulekla se místo zradování, a pravila: »Přála bych si, aby jsi byla tyto peníze raději nepřijala od člověka cizího. Kdo ví, co v tom vězí. Každému nevěř. Komorník, a byť i císařský, nemá zajisté dvanácte dukátů na bůhzdař na vyhozenou. A s odevzdáním žádosti císaři, to tuším pouhé větroplašství. Zítra půjdeš do císařského hradu, a komorníkovi těch dvanácte dukátů vrátíš, pakli že ho najdeš. Nepochybně, že se jenom za císařova komorníka vydal, a za několik dní, až by myslil, že již těch peněz nemáme, přijde a dále ani mluviti nechci. Toť osnd nešťastného nejkrutější, ježto bohatá nepravost se domnívá, že sobě u opuštěného chuďasa všeho práva dovoliti smí.« Na druhý den ráno šla dcera podle vůle matěrny do hradu. Vrátný zastavil ji, táže se, ku komu míní. Ona pak odpověděla: »Jsem objednána-k císařovu komorníku Václavovi.« »Ó, již vím. Račte tuto přímo na schody.« A zazvonil. Děvče kráčelo po schodech, se třesouc. Švarný služebník nahoře již ji očekával, otevřel dvéře a pokorně rukou pokynul, aby vešla do pokoje skvostně připraveného. I váhalať, chtěla otevříti ústa, ouzkostí