seznamoval jsem se s gramatikou staročeskou, abych památkám staročeským jazykově rozuměl. Byl to zadumaný hoch, mračivý, nemluva a zdánlivě nepřístupný, kdy jsme vedle sebe v lavici seděli. Příbuzné snahy nás oba sblížily. Lapal jsem jeho výklady o lidu chodském. Dodával mi doklady k prvotinám mého studia srovnávacího o životě lidu českého. Prof. Gebauer velice si ho vážil, •l jeho vědomostí často těžil a jeho se dotazoval na odchylky a zvláštnosti dialektu domažlického. Postupem doby přilnuli jsme k sobě srdečnou náklonností. Když jsem zahájil před 22 lety vydávání sborníku pro studium lidu českého, Českého Lidu, staly se jeho práce ozdobou mého časopisu a jsou chloubou českého Lidu posavad. Horlivost jeho v této příčině jde tak daleko, že se mi chlubil nedávno, jak dojemně odpověděli mu žáci na úkol, aby vysvětlili kresbu Mikuláše Alše na titulním listu Českého Lidu. Ale dost již vzpomínek, aby se nezdálo, že zabočuji na pole osobní.

Kdyby čas zbýval, musil bych svůj výklad o Hruškovi rozšířiti úvodem o studiu lidu chodského u nás vůbec. Byla by to pěkná příležitost začíti s Erbenem a Němcovou a přes Jiráska, autora Psohlavců, přejíti na dobu nedávnou a přítomnou a v těch dáti patřičné také uznání nešťastnému umělci Špillarovi, jenž uměl chodskou postavu namalovati tak, že by pod správným krojem hledal člověk i kostru chodskou, a pro poesii života i kraje Chodův měl rovněž oči otevřené. Pěkná vzpomínka se mi to dere do mysli, jak s družinou svých studentů putoval jsem po Chodsku a v Domažlicích měl jsem delší hovor se Špillarem o podstatě svéráznosti Chodska. O tom někdy jindy. A potom Jindřicha Baara z Klenci bych vzal (nyní jest farářem v Ořechově u Smíchova), jenž má živý pramen vzácných tradic chodských v žijící dosud matce. Baarova matička, nefalšovaná Cbodka, která i při visitaci arcibiskupské nedala si vymluviti, že má arcibiskupovi jinak říkati než velebný pane. Každý den, něž jde sám Baar spát, mívá černou hodinku u lože své mamičky. Matka povídá, co bývávalo. V těch chvílích klíčí nejen největší něha a síla Baarových románů chodských, k nimž se Baar dopracoval, nýbrž i pravda a poesie kmenového života chodského. Začalo se to v románku Pro kravičku a o hodný krok dále je v Posledním soudě. Tam na př. trh v Domažlicích je tak živě a věrně zobrazen, že by to nedostal výtvarný umělec ani na několik pláten.

A co se týče Hrušky, jeho programu pracovního po předchozích přípravách, píše mi sám: »Mou maličkost nechte naposled. Já něco jiného jsem chtěl a něco jiného jsem dokázal. Když jsem začínal, tloukávalo mi srdce nadšením, co .ještě všecko žilo, ale hořívala \ýl také hlava starostí, jak to zachránit. Však jsem Vám to kolikráte utrousil v dopise. Pobízeli jste mne, pomáhali jste v České Akademii, zvláště Vy, Jirásek, Gebauer i Kvičala, Tho-