starodávným podřečím. Výchova tato dala Hruškoví způsobilost ku platnému sbírání.

V dětství Hruškově bylo Chodsko ještě tak jednotné, tak svoje, že tenkrát jistě nikdo ani z Chodů starších nebyl by se nadál tak rychlé a neblahé změny, jaká se udala zejména za posledních dvacet let. Na pilu k Hruškovům jezdívali sediaci i ze vzdálenějších vesnic — všecko samá šerka, domácí plátno, punčochy z domácí vlny, doma předené. Řeč jejich starodávná, přízvuk i barva hlasu. Na pile řezávalo se někdy i v noci, zvláště a- zimě. Scházívala se tam chasa, zejména hoši přicházívali denně, někdy pozdě, až šli z přástek. Zato potom pobyli do půlnoci i přes půlnoc. Bývaly chvíle rušného veselí, zvláštního tělocviku, písniček veselých i smutných, druhdy i pohádek, při nichž druh po druhu usínali, až na povel jednoho vytratili se každý na své lože. Všecko ztichlo, jen pily do taktu řinčely a řechtaly. »Hlídal jsem je někdy sám (píše mi v jednom listě Hruška), i dělníci usnuli při nich a já vycházíyal na splav a sedával jsem dlouho, dlouho a hledíval do hlubokých nocí a jejích krás. Zvláště zimní měsíčné, tiché, bílé, se spoustami sněhu mě vábily. Od sester a jejich družek učil jsem se písničkám a je jsem za večera vykřikoval při hřmotu pil. Na pile jsem se naučil od otce zpracovávati dřevo i kov a v tomto všeumělství jsem tuze rád rýpával do nedávna. Zdá se mi, že mne to učilo reálněji pojímati život. A to mi bylo tuze důležité, poněvadž po matce dědil jsem žízeň po ideálech___« Měli Hruškoví také malé hospodářstvíčko a při něm Hruška poznal všecky práce, jak se na Chodsku konaly, dle starých a zastaralých řádů, jejich poesii i trud. Pásával husy. To byla nejkrásnější jeho idylla. »Živě vidím (píše mi) družky své pasáčky, jedna z nich zpívá Osiřelo dítě, takovým bolným tónem, že to zní jako výčitka celému lidstvu v otázce sirotčí. Potom nadešla pastva krav, pohůněí radosti i sloty, a práce hrabání, kopání, mlácení, a to všecko ne z nějaké zábavy, na Chodslm musí malý s velkým zároveň. I koš s trávou na zádech jsem nosil a to ovšem hlavně proto, abych matce tělesné slabé část břemene ulehčil ...« S radostí na to vzpomíná prof. Hruška jako na vítězství lásky ku práci, která se na Chodsku podle těch starých řádů musila každému mladému člověku nejen do srdce, ale i do kloubů vžít! A vzpomínky na ty práce, a řeči při nich, které dohromady skládají život kmenový, to jsou samé momentky folkloristické, věrné a nelíčené, které prof. Hruška věrně kreslí a maluje.

Ke všemu matka Hrušková měla hojné tradice ze schůzek, které se konávaly v kolářské dílně jejího otce. Děd byl známý dobrák, kdo čeho potřeboval, ať Čech ať Němec, přicházeli k němu a kde sám nepomohl, aspoň pomohl sprostředkovati. To táhlo. V dílně pořád byli hejtáci a každý něco věděl. TJ Hrušku v Chodově kvetlo písmáetví, čítávalo se do noci a »sence« plná, sedávali i po zemi. To