4. Pečetidlo z r. 1566.

5. Zadní strana pečetidla.

Řemeslnietvo pražské bylo jádrem měšťanstva po mnoho století. Dokud řemesla zlaté dno zaručovalo dobré bydlo, dokud rozšafná mysl ctihodných mistrů cechovních dbala na poctivou práci, dokud dobré tradice a slohovou disciplinou vychovaný vkus spojovaly s účelností krásu i výzdobu vždy lahodnou — dotud pilné ruce starosvetskych řemeslníků robily věci, jimž nyní vzdáváme nelíčený obdiv. Řemeslník, cechovní mistr starých časů, toť byli praví umělci. Jejich výrobkům přikládáme uměleckou cenu nemenším. ¦ právem než obrazům, sochám i stavbám oněch dob. Vždyť i malíř, sochař, stavitel a kameník byli řemeslníci, ale bývali mistři i dle našich moderních názorů. Tehdy slul mistrem ten, kdo něco dobře a »na schválení lidské« uměl dělati. Zvali nejen vyzkoušeného a učeného člena kterékoliv university mistrem, nejen malíře obrazů nebo rezbáře, ale každého řemeslníka, když »ruku svou byl ukázal«, t. j. když mistrovským kusem nějakým dokázal, co dovede. Nebylo rozum mezi umělci a řemeslníky. A tak representují řemeslné výrobky 1 14. století až do 20. prosince 1859, když cechy byly zrušeny zavelením svobody živností, umělecké snahy národa právě tak, jako sochy a stavby, obrazy a miniatury.

Cechovní zřízení chránilo výrobu řemeslnou vydatně, dle nati názorů až malicherně. Podle vzoru stavů vyšších vyžádali si řemeslníci výsady a majestáty od králů českých, dávaly sobě zá-kony Přísné a pravidla neúprosná (artikule), předkládali je k potvrzeni vrchnosti (městské správě). Prostí měšťané přece jen chtěli míti svůj znak (»cejch«) nezměnitelný a výmluvný. Byl malován