str. 187
Na obloze měsíček Jako rybí oko. A ovčáček chodí lesem Daleko šiíroko.
Chodí, chodí po horách, Volá, píská, hledá: Leč ovečka pohřešená Viděti se nedá.
Chodí dlouho sem a tam, Dál a dál se pouští, Až se octnul nenadále
V kapradovém houští.
Pravé místo, pravý čas, Štěstí jeho v letu: Kapradí se objevilo
V zlatoskvoueim květu.
Nevidí však ovčák toho, Nedbá květu v proutí: Jen ovečka ztracená Mysl jeho rmoutí.
V okamžení květ uzrál
V zrnko jako máku: A zrnéěko ovčákovi Padlo do dřeváku.
S vysoké jedle vrána dolů kvače, »Zdař Bůh, ověáče, přešťastný ovčáče! Však si dej pozor — kvák, kvák, kvák Zrnko neveliké, jen jako mák.«
Pod bezovým keřem
Ve staré vrbě sičí, sici, had:
»Vítám, ovčáěku v můj královský sad!
Prostři si bílý šáteček ke mně,
Tu zlatou korunku, co na hlavě mám,
Prostři si šáteček, já jí tobě dám.
A klíč budeš míti k pokladům« ....
A tu dub kotlavý hovoří mu tiše: »Veliký poklad mám ve svém břiše, Veliký poklad, stříbro a zlato, Zbojníci mi ho sem položili, Přede sty lety a pak brzo na to Za branou v Praze je oběsili.
Poklad bez pána, ovčáku můj, Vem si ho, vem si ho, a bude tvůj.« Rád by ovčáček, kdo však může za to. Díra v dubu úzká, hluboko zlato.
|
|
|
