určeného pro »uhlíště«, »sošku«, kterouž nazýval »králem«, a rýsoval šňůrou, ke »králi« přivázanou, anebo »žehlem« na »králi« drženém kulatost. Když se to stalo, rozkopal zem, očistil ji od trávy, kamení a kořenů, udělal uhlíř milířský plac »váhorovný«, a nechal jej od obvodu (periféria) ke králi tolik vstupovati, aby to vstupování podlé velikosti milířského placu na králi asi 6 nebo 12 coulů vykazovalo. Takto připravené uhlíště způsobí, že konce polen nespočívají na holé zemi, pročež lépe se propálí, a vlhkosti ze dříví se potící lehčeji odtékati mohou, než když milířský plac jest docela rovný.

V mnohé krajině však byla půda tak nevhodná, že nebylo možná místo najíti, kde by se dostatečně veliký milířský plac na pevné půdě založiti mohl. Tu se musilo uhlíště do kopce vykopati a přes ostatní díl »zamostit«. Takový most upravil uhlíř z lešení dřevěného, a z hustě sražených trámů, které přikryl zemí 1 a půl až 2 střevíce z výší. Že uhlířství v takovýchto poměrech pro nestejné ipovětří vyžadovalo mnoho pozornosti a obyčejně tak prospěšně nevypadalo, jako na milířských plácích, které měly veskrz pevnou půdu, proto uhlíři také jen v čas nouze podobná »uhlí-šťata« zakládali.

O nejprospěšnější velikosti milířů uhlíři rozličných krajin rozdílně soudili. V některých krajinách dělali velmi veliké milíře, v jiných menší, a domnívali se všude, že uhlířství nejlépe rozuměli. Zkušenost učila, že milíře, které 900 až 1350 slitě sražených kostkových střevícii, nebo 16 až 24 sáhů pětičtvrtního dříví v sobě obsahovaly, přede všemi jinými měly přednost. Když byl milíř větší, stálo uhlí tuze dlouho v ohni, a tím pozbylo části výhřevnosti. Také nebyl každý uhlíř dosti schopen, aby v tuze velikém milíři oheň v náležitém pořádku udržoval, a škoda stala by se veliká, kdyby milíř chytil. Když uhlíř sestavil milíře menší, na příklad na 10—12 sáhů, dostal více prostředního, neboli »šoškového« uhlí; zpotřebovalo se více drobného dříví a patra; bylo potřeba více půdy na milíř a dohlížení bylo příliš rozděleno. Pokládali tedy uhlíři svrchu jmenovanou velikost 16 až 24 sáhů pět čtvrtí loketního, nebo 8 až 12 sáhů deset čtvrtí loketního dříví za nejprospěšnější. Bylo shledáno, že při této velikosti podle přiměřenosti více a lepší uhlí se pálí, nežli při větších a menších milířích. Velmi však škodlivé podle názoru uhlířů zkušených byly příliš veliké milíře, když se buď docela syrové, nebo docela suché dříví na uhlí pálilo. Tu se pak aspoň o třetinu menší milíře dělaly, protože pak uhlíř mohl oheň snáze říditi, a tím se mohlo napáliti nejvíce a nejlepší uhlí.

Při postavení milíře záleželo na tom, zdali potom nahoře nebo dole měl se rozžíti. Zapálení s hůry pokládali za nejvýhodnější. Chtěl-]i uhlíř milíř podobný rovnati, postavil »pádorovně«