liře ouzké vrstvy mouru, a odejme tenkou vrstvu uhlí, dílem rukou, dílem hráběmi s dlouhými železnými zuby. Když se to stalo, pohází to místo opět mourem, a tak pokračuje okolo celého milíře dále, až několik trakařů uhlí vytáhne. To položí porůznu na kraj mouru, nebo vedle milíře, a šetří uhlí, aby se nelámalo, protože hrubé uhlí dráže se zaplatí, nežli drobné. Uhlí vždycky večer uhlíř vytahoval, aby mohl v noci oheň na uhlích ještě žhavých lehčeji pozorovati, a mourem na něj házeným, nebo vodou naň kropenou, shasnouti a bezpečen býti, že uhlí až do příchodu formanů do rána nadobro umrklo.

Stejným způsobem uhlíř každý večer část uhlí z milíře ode^ bere, až konečně docela vybere, a jen »šoškové neb králové« uhlí, to jest v prostřed milíře ležící uhlí zbude.

To jest drobnější a lehčí, nežli hrubé uhlí, a má méně výhřevnosti, protože nejdéle v ohni státi musilo. Pročež se také obyčejně laciněji prodává, aneb od ostatního oddělí, aby se na takovou potřebu obrátilo, na kterouž se lehké uhlí ještě hodí. Mimo šoškové uhlí ale odpadá také při vyhrabování uhlí hrubého drobné uhlí.

I drobné se od silného hráběmi oddělí. Toto jest vzhledem dobroty prostředkem mezi hrubým a šoškovým uhlím, a jest velmi příhodné zvláště kovářům a zámečníkům, kteříž také šoškového uhlí lépe užiti mohou, nežli hutě, zvláště, nemají-li uhlí z pařezového dříví, jež obyčejně kolomazníci prodávají.

Při převážení uhlí zvláště na tom záleží, aby se žádné na cestě neztratilo, aby se tuze nerozdrobilo a nezmalilo, a v čas deště aby nezmoklo, protože deštěm výhřevnost slábne. Aby se to všecko dokázalo, dá veliké, vozům nebo trakařům přiměřené, lehké koše naplésti, a vozí se na nich uhlí, kteréž se k uchránění před deštěm velikou plachtou přikrýti musí. Jsou-li cesty dobré, jest to jednostejné, zdaliž uhlí na vozech nebo trakařích se vozí, při zlých cestách trakaře mají přednost, protože se tak silně netlukou a neházejí, jako vozy, a na zlých cestách také lépe jedou.

Aby uhlíř posoudil dobrotu uhlí, musí je také uměti náležitě vyzkoumati. Musí pozorovati znamení, podle kterých pozná, zda-li uhlí jest dobře vypáleno, čili není. Jedno z nejjistších znamení dobře vypáleného uhlí jest, když se lehce nerozláme, ruku jen málo černí a po rozlomení silně se leskne. •

Dá-li se uhel lehce rozlomiti, a ěerní-li silně, jest to důkazem že tuze dlouho v ohni stál, anebo že dříví, z kterého povstal, vesměs špatné, nebo zpukřilé bylo. Také musí dobře pálený uhel při doteknutí jasně zvoniti, nesmí silně rozpukaný býti a musí hodně tížiti. Nemůže se na uhlíři požadovati, aby ze špatného, příliš dlouho v lese zleželého a zmrtvělého dříví uhlí dobrého napálil.