Ať ve jménu Páně šťastně skonáme, a v posledním tažení stále voláme: Ježíš a Maria, Jozef, Joachym, Anna, ať máme v paměti ty svaté slova.

Tisíckrát uctěna budiž i více, matičko Vartecká, orodovnice, přijmi pozdravení, s Ježíšem Pánem, od tvých všech ctitelův, na věky Amen.

2. Písně dvě nové vojanské pro obveselení mysl na světlo vydané. Zpívá se trubackou notou.

O Fortuno má přemilá, co jsi dokázala, žes mně tak z velkou rychlostí k vojně dopomohla, co je plátno již na ten čas, vím, co jsem udělal, za krále mého českého na vojnu jsem se dal.

S ty největší veselosti přišel mi zármutek, kdyby se byl toho nadal, bych raděj útek, a když jsem si dal z hůru hrát, tu mi dali pouta, tu se mně všichni chopili, furt za stůl do kouta, tu jsou všichni pravili, bych se na vojnu dal, já jsem byl trochu opilý, hned jsem to udělal.

A když sem pak vytřízlivěl, tu mi bylo teskno, nemoh jsem sobě pomoci, bylo všudy těsno, neplačte, nenaříkejte, nic to plátno není, já jinače říct nemohu, je mně to souzený.

Kdo«se Pána Boha bojí, upřímně bojuje, svému oficiru slouží a jeho miluje, tu vojáci i jonáci na vojnu se dali, aby zoufalého prajza taky uhlídali.

Též já také kuráže mám, že já ho uhlídám, dovol mi, milý Šverine, kus olova ti dám, budem si hodně připíjet, budem zle děkovat, nebudem, milý Šverine, u sebe dlouho stát.

Co seš ty hodný, kurážný, milý nepříteli, dávno jsme sobě myslili, nikdy neviděli, ninčko se sej dem v hromadu, dáme jsi pěknou čest, mně dnes umřít, zejtra tobě, jeli to švarná věc.

Ej již se od vás ubírám, cestu před sebou mám, kam mně koliv Bůh obrátí, odvandrovati mám, mé děvčátka roztomilý, Bohu vás poroučím, s tebou, má zlatá Ančičko, nikdy se neloučím.

Duši mou poroučím Bohu a tělo do hrobu, moji rozmilý přátele, víc mluvit nemohu, k vám a za vaše dobrodiní zaplať vám Pan Bůh sám.

A kde koliv ležet budu, na tebe zpomenu, pod barákem a neb kde koliv jísti píti budu, chléb komisní neb trunk vody, to budou hody mé, ještě, má zlatá Aněičko, srdce tvé spomene.

Tu jak na buben uhodí, tu bude střílení, kulky vedle uší frčí, palaše cvinkají, tu jako mouchy padají, na zemi ležejí, jiný zas ve třmene visí, koni ho šmejkají.

Některým z kusu urazí ruku nebo nohu, jiného zas s koně srazí a on spadne dolů, tu kůň bude utíkati, po jiných šlapati, kdo by měl srdce kameny, musil by zplakati.

A co vy, ubohé matky, jen ste nás zplodily, kdybyste nás v první lázni byli utopili, dybiste tu měli býti, jak krve proliti, jak tam dost hodných rodičů zahynuli děti.